Kresbičky

Hodím jich sem rovnou několik...

Surrealistická nuda (A4, centropen)

Chlap, co ignoruje gravitaci (A2, tuš, centropen, modrá a stříbrná akvarely)

Eithne Eldarová, skica

Výlevka

Bolí mě hlava. Strašně. Asi jsem příliš mnoho spala..., ale víte, to je jedinná činnost, co vás nenudí. Pak musím vydržet den, který strávím běháním mezi kompem a koupelnou, protože mě bude strašlivě zajímat, jestli nepřibyla další kapitola neoficiálního překladu HP. Však víte. Když je to jediná zajímavá věc ve vašem světě, tak se k ní upnete. Pak zase usnu, probudím se, a...
Ještěže odjíždíme v úterý a vrátíme se za tři týdny. Hurá. Nebudu mít to pokušení sedět na netu a zapínat ICQ, takže se mi trochu vyčistí mozek... aspoň doufám. Vlastně je reálný svět v něčem lepší než tenhle - od lidí se můžete držet s odstupem, poslouchat slova, a né mysli. Tady, kde se veškeré názory vyjadřují převážně v psané formě, to nejde. Buď slyšíte, vidíte, vnímáte ta vědomí a nebo nic. Nemůžete klouzat. Je tu nerovný terén.
Ztrácím možnost líbit se lidem v psané a v kreslené formě. Dřív, když jsem byla malá, je to zajímalo jako... zajímavost. Jde o to, že nikdy nenapíšu nic, co by se druhým - jako jednolité látce - líbilo. Mozky v souznění vytvářejí nový mozek, avšak ten má inteligenci pětiletého dítěte.
No, oni mi na saspi tu básničku publikovali, ale označili ji známkou "2". To dělají vždycky, když něco nepochopí - Lillianina "Hra o osud" ji má taktéž, a přitom se mi líbila nejvíc z jejich dílek... tedy, když nezapočteme nezveřejněné. Chtějí smysl. Ach! Označují ho za hlavní kritérium - pokud povídka nemá ostře čitelný děj a/nebo ostře čitelnou myšlenku, tak to samozřejmě znamená, že je špatně napsaná. Z druhé strany, co vím, tak v japonské literatuře se příliš jasná zápletka počítá jako vulgární. Někteří lidé prostě nechápou, že vytvořit nesmysl je pořádná dřina, zato smysl - jak píšou básničky, že narovnají prózu do veršů - se dělá lehce. Udělaní nesmyslu se neobejde beze snu, bez volnosti... Tvorba smyslu potřebuje jen řetězy. A synonimické odvíjení.
A ke všemu, "Sociální věčnost" nebyla úplný nonsence. Jen byla trochu zastřenější - tomu, kdo zná, anebo je schopen znát výchozí myšlenku, se odkryje. Ti ostatní ji nechápou, jelikož je za jinými hranicemi uvažování. Za jinými, ne za širšími.

Tak nějak to vypadá na pěkně naštvaný příspěvek, co?:)

Bez názvu

"Měl by zůstat pocit? Jakže...?" Viktor vypadal zaraženě. Uchem doslova zíral do telefonu. "Jaký pocit?...Ne...Ah...Nechápu, ale vyřídím." Pak klapl zavíraným mobilem a nepřítomně se na mě podíval. "Máš jít."
"Proč?" zeptám se a taky si na něj odložím pohled.
"Nevím. Ale máš."

Jak nesmyslná je ta ideologie činu, kterou nám vnucuje už fakt, že jsme lidmi. Tohle nahoře měl být úryvek z Reductio ad Absurdum, povídky, kterou nikdo nejspíš zase nepochopí. Ono Setkání bylo oproti tomu lehké jak facka, a přece to někteří jedinci nepobrali...
Tedy. Ne že bych něco chtěla napsat, protože to tak jako tak zůstane v mezích plánu.
Koupili jsme další tři knížky. Už ani nevím, na co. Když jsem v metru četla doslovy a informace o autorech, bylo to, jako když vám někdo úplně cizí vyloží své názory ohledně důvěrně známého člověka. Tedy se s těmi vašimi naprosto neshodují.
Na Saspi jsem poslala básničku právě o tomto jevu. Jmenuje se "Sociální věčnost" a nechtějí mi ji zveřejnit. V posledních měsících mám sklony psát krátké, (ne)výstižné a jakoby haikovské verše...

Odejdeš a zanecháš
pár věcí, které byly mimo;
pár věcí, které byly přímo
vyplňovány prázdnotou.
A strakatou,
pompézní vůlí
zvoleny jsou stěny.

Nesnaž se, tvé stěny ti po smrti - a některým šťastlivcům při životě - zvolí někdo jiný, a pokud jsi dostatečně slavný, tak několikrát. Za doby sovětské vlády se hra "Revizor" označovala za jasnozřivé proroctví pádu kapitalismu. Což je, když si to přečtete pořádně, blbost. Vždyť nakonec vyznívá i lehce nábožensky.
Jedním z důvodu, proč nemám ráda starou klasiku, je to, že vypadá tak, jak si většina lidí představuje literaturu - tedy cosi vážného, zdlouhavého a nevýstižného. Ani nevíte, jak nesnáším takové ty znalce, kteří "bědují nad dnešním uměním". Oh. Aby se z toho chudáci nezhroutili.
Tenhle rok se mi dostal do rukou jeden román očividně neznámého spisovatele, dílo, jež neslo všechny znaky "špatné literatury". Heh. Líbilo se mi. Bylo v něm něco... barokního. Člověk, který neovládá prostředí, a přece... Napsal to jakýsi Jack [Vens]. Možná ho někdo zná. Každopádně nevím, jak se to příjmení píše...

Zase se mi vrátily zábrany v psaní a vyjadřování. Zapomínám očividné věci. Pomozte mi se z toho dostat...

Zapomnění

Tolik známá chuť, najednou stokrát zesílená a proto nová, chuť, v níž se mísila hořkost a kyselost, působila na myšlení jako sklenka jedu. Vypínalo se a balancovalo na hraně, protože si nebylo jisté, zda se má vrátit zpět a připomenout si... připomenout...
Žena odložila sklenici, na jejímž dně zůstávaly zbytky šťávy a několik citrónových semínek. Lepší než alkohol. Jen pomíjivější.
Vědomí se vrátilo a vrátila se mimozemská cizota, smíšená s odporem z uvěznění ve vlastním těle.
Eithne Eldarová si zmučeně opřela lokty o stůl.
Tohle nemělo konec.

Nálezy

Projela jsem zase google se svými oblíbenými hesly - totiž Akutagawa, Yeats, Joyce, Beckett - a co nevidím: odněkud se vynořily fotky, jichž jsem si před tím nevšimla. Hlavně mě nadchl obnovený obrázek mladého Riunosuke (vlevo). Typuju ho na dvacet.

Teď už je dávno mrtvý. Nikdy nebyl starý.

Jednou mě postihlo vědomí otázky - proč takoví lidé vůbec umírají? Jenže odpověď jsem už znala předem. Ne, zůstávají živí. Věčně. O malířích a spisovatelích nikdy nemluvte v minulém čase.

Samotnému R.A. se takový osud nelíbil. Možná ano. Ale nejspíš mu to bylo jedno.

Všechno už je mu vlastně jedno.

Docela mě zarazilo, že v povídce "Jezevec" zmínil Yeatse - připadá mi, že zná snad každého, kdo udržel pero. Akorát na Joycea si (zatím) nikde nevzpomněl. A proč taky? Byli takřka vrstevníci.

No, dost těch kydů.

Tady máte další obrázky:

První dvě: Beckett, potom Yeats, třetí: Joyce s kamarády:P Je ten, co jde uprostřed a vzadu.

Nebe a okna

Nedávné fotky:



Starší:

Banální

- Chtěli jste utéct?
- Ano.
- Chtěli jste létat?
- Očividně.
- Chtěli jste zmizet?
- Všichni.
- Chtěli jste se rozplynout?
- Pokaždé.
- Navěky?
- Ano.
- Duší bez těla a svědomí, bez myšlenek..?
- Chápeme tě...

Mám psát? Ne. Bude to staré. Oheň postrádám, a všechno, co potřeboval svět slyšet, bylo řečeno před třemi tisíci lety.

Nejhorším prokletím je, když víte, co se děje. Nebo si aspoň myslíte, že to víte.

Marz

Viděla jsem...film.
Zamýšlel se jinak. Možná. Ale teď nechci mluvit, protože jinak zabiju ten pocit, který... víte, jak vypadají černá, oprýskaná okna s vymlácenými skly? A jak se díváte do jejich hlubin, do hlubin, které jsou za prostorem, a přece ohraničeny, do hlubin, kde se v koutě krčí hysterie, a může... letět... pryč...
Bylo to o něčem jiném. "Nositel meče" také byl. Jsou si ale podobné, třebaže se v prvním případě jedná o absurdní tragikomedii, ve druhém o krvavou poloviční fantasy.
Ten film se jmenoval Marz.
Přiléhavý název.

Eh...

Proč mi povídky nikdy nikdo nekomentuje? Zvláštní...
Na Literu to mohl být špatný znak, jelikož tam jsou lidé zvyklí se k nekvalitním "dílům" nevyjadřovat. Možná z lenosti, co já vím. Ale na potterpovidky.cz to už vypadá přinejmenším divně. Tam je zvykem ozvat se autorům v každém případě, a celkem rychle. Jenže kromě poznámky Neviathiel o možném ukradení tam není vůbec nic.
Na saspi.cz redaktoři povídku už delší dobu čtou, a buď ji považují za tak do očí bijící blbost, že ji už tři-čtyři dny nezveřejňují, nebo nemohou pochopit. Se stejným výsledkem. Možné jsou ovšem obě příčiny najednou.

Omlouvám se za duborubný styl, ten zavinily nejspíš záchvaty smíchu nad Adriančinými oglosovanými povídkami - originál už bohužel není na netu k mání -, a taky za něj může částečně i Beckett a aktuální čas.

Absurd

Dneska jsem psala... či spíše se vypisovala. To vidíte už podle těch básniček. Teď sem hodím kus něčeho... nevím čeho, pochybuju, že to někde použiju. Byla to čiročirá vypisovačka z aktuálního stavu.
Vím, že tento blog sledují některé tiché osoby. Dobře. Ať vědí.

***

Jak hloupé a nevýrazné jsou její okovy. Má bílý, laciný roubík. Chce mluvit - ach, jak banální -, možná křičet, nejspíš řvát. Teď jen visí za ruce na stěně. Jednoduše spí, a myslí si, že spánek je dál, než železné náramky.
Skrze kůži ji prosvítají kosti a oči, nyní přivřené, postrádají zorničky.
Byla napůl jinde, ale nemohla jít dál.
Dveře cely se otevřely. Vešla vylekaná dívka šestnácti let, která si na prsa tiskla batoh. Muž za ní něco tlumeně řekl a pokynul ji gestem na lavici u protější stěny. Dívka se otočila, vyměnila si s věznitelem roztržitý pohled a sedla si. Dveře se zavřely. Sluneční světlo z napůl slepého okna nepřehlušovalo soumrak v místnosti.
"Říkali, že mě slyšíš", pravila pomalu a olízla si rty. "Já tě nevidím, ale chci ti říct, že tě Magda pozdravuje."
Postava, připoutaná u stěny sebou trhla a probudila se. Uviděla nově příchozí, jejíž tvář byla napůl ponořená ve stínu a napůl osvícená bílým, mrtvolným světlem. Chtěla se pohnout, dát najevo vděčnost - a dívka ji uslyšela.
"Ach... jo, jsi tady." odmlčela se. Nebyla zvyklá mluvit se stěnou.
"Tvůj otec zase trucuje, chci říct, že ti přinesl nové, lesknoucí se ozdoby - tyhle tě prý tíží. Slíbil, že tě vyvede na procházku, pokud si s ním promluvíš, a -" zmlkla, když uslyšela prudké nadechnutí, jakoby výkřik pozpátku a podivné, tiché praskání, jako když se řetězy zatínají do masa.
"- a chce tě vidět."
"Lž!!!"
Kamarádka udiveně pohlédla kamsi nad její rameno. "To ne! Přesvědčoval, a říkal, a... argumentoval..." hlas se ji vytratil. Věděla, že něco dělá špatně.
Něco špatně... jenže co? Postava věděla, že ta holka to nejspíš nikdy nenajde. Může za to její batoh a - o bože - výraz ve tváři. Pak boty, ruce, prsty, oči, světlo... vše.
Ah, myslí si, že neví. Ona ví. Všichni ví. Jen zamítá, jako... jako kočka, když loví, zapomíná na vše kromě své kořisti. Nemá čas. Hloupá. Chceš chytit myš a vláčíš za sebou buvola...
Ne. Už je dost stará na to, aby překousala provaz...
...a dostala se do železných okov. Do okov, které miluje, a z kterých má radost. Do neviditelných pařátů...
Přízračné ženě nebylo jasné, kdo se má hůř - ona nebo ta kamarádka.
Vzpomněla si... na vypálené šedé pole, na vysoké komíny, tolik neoblíbený symbol pokroku, jenž se vznášel černým stínem pod ocelovými mraky, na černou vodu, svatou vodu, tehdy ano, a potom... na žluté jahody a vysoké příkré schody, které vedly nahoru, nahoru do místnosti s velkými okny, kde stál muž a viděl... viděl stavbu, co měla za nějakou chvíli spadnout a nechat zemřít dělníky na mor, ty, které nezasypala... zemřít v zastaveném čase a slíbit bledým sochám budoucnost.
Pak se rozsvítily cizí, daleké, věčné hvězdy na fialovočerném nebi. Větve stromů narážely do oken vlaku a házely dovnitř listí a brouky, jenže jim to bylo jedno, jim, bledým lidem, sedícím a zírajícím do prázdna...
Když se znovu probrala, dívka už byla pryč. Snad dopověděla vše, co měla v plánu.

Lillianovské

Zemřete, věci,
co bloudí pod šedým nebem.
Zemřete, šneci,
plahočící se po pustině.
Zemřete, blázni,
jež milují svá pouta.
Zemřete v kázni,
již chápete jen vy...

Zemřete, lidé...

Bez názvu

Kdosi řekl,
že začne
zvracet.
A dodal:
potřebuju kyblík.
Kdosi pravil,
že začne
ztrácet.
A řekl:
budu hledat.

Nestihl však ten,
jenž zezelenal,
dostat pytlík.
Nestihl však ten,
jenž uviděl,
najít ztrátu.

Poznámka - autorská práva

Ach jo. Používám nicky: A.B.Viationne (a obměny), Boadicea a Benarddim. Byla bych se vyhla mnoha nepříjemným a trapným maličkostem, kdybych se všude podepisovala stejně, ale... no, zeptejte se Belly. Ve změně jména je jistá neodolatelná nezávaznost.
Povídka "Setkání" byla publikována na minulém blogu (viationne.bloguje.cz), na http://www.potterpovidky.cz/, na http://www.saspi.cz/ a taky na http://www.liter.cz/.
Omlouvám se všem, kdo se v tom zprvu zamotal... O porušení autorských práv se nejedná, pokud si je poruší sám autor:))

A hlavně děkuji Neviathiel, která duchapřítomně a včas zaalarmovala.

Lži

Sedí na opěradle lavičky v parku.
"Divné, poslední dobou potkávám samé normální lidi. Předtím byli...jiní, nemyslíš?"
Mladý muž vedle ní neurčitě pokrčí rameny. Větve stromů, mluvící jednolitým hukotem, vypustily ptačí křik.
"Jen... jsou lepší. Zajímají se o nás," dívka se zakouslne do rtu. Průběžně ji navštěvují myšlenky..., a průběžně je zahání.
"Asi, jen se mi zdá, že vždycky byli stejní."
Udiveně na něj pohlédne a spatří jiskry hlo-, hravosti. Usměje se. On úsměv oplatí.
Dívka zakloní hlavu, napne-svaly-zad-a-zaostří, zamrká a podívá se na hvězdy. Šepot listí ustane.
"Proč jsou tady?"
"Pro nás," a dlouze ji políbí. Trvá to věčnost.

A tak skončí vše.

Žár pošetilosti

Teplo, rudo, nevýslovně
bloudí mysl
ve zpoceném světě.

Teplo, spalující teplo se převaluje pražskými ulicemi jako zlatavý sirup a obarvuje tváře rudě. Prý tomu tak bude do středy... dva dny už nevylezu.
Pošetilost mě zahnala do kouta, její hladina vystoupila nad hlavu... na srpen mám odjet pryč. Díky bohu. Když nevidím lidi, přestávám myslet jako oni.
Ale pak mě čeká celý rok zápasu s pavučinou...

Píseň absolutního štěstí...

Jsem svobodný,
jako pták na nebesích.
Jsem svobodný,
zapomněl jsem, co znamená strach.
Jsem svobodný,
stejně jako divoký vítr.
Jsem svobodný,
doopravdy, a ne ve snu...

Kipelov zpívá... píše si texty sám? Každopádně...
Víte, o čem je ta píseň? Ne, ten chlap se nedostal z lochu... "Ztratil jsem pozemské okovy...Světlo prochází skrze mne... jsem svobodný od zla i od dobra, a v mé duši už není místo pro tebe..." Je to o smrti, ale jen okrajově.
Je o tom, co bych viděla v zrcadle z Erisedu. Je o absolutní, ničím neomezené, surreální svobodě... hloupá, zemská láska, říká. Jde pryč, jde jinam, jde kamkoliv...
Kdo nezažil tu touhu, nepochopí.

A ještě něco...

Fotky

Něco málo ze cvaků... Na Lillian nemám, ale to je jedno.

Mrak

Víte, že nemám co psát?
Sedím doma. Dokola a dokola, jako v bludišti, jako na kolotoči. Pořád někdo mluví. Kdosi vydává zvuky, jasné, bouřící vzduch.
Skončily mi poslední změny, nebo si jich nevšímám. Baudelaira číst nemůžu, leze na nervy. Mluví v konturech, né v barvách - můžete jakkoliv dokonale vystihnout obrysy, ale barevnou náladu tam nedostanete. To už je na čtenáři, jak si všechno vyloží.
Rondo... stejné, dokola, jen s různými obměnami. Ale něco se mění. Pořád. S časem. Věci už nejsou věcma, co byly před okamžikem. Odchází dozadu; možná umírají.
Ještě nemám dodělaného Orlova, a už se chci pustit do Mrtvých básníků... tedy jestli vůbec se do nich pustím. Zápal přejde. Nemám list A3, všechno ostatní se dá najít. Slibuje, že zítra vyjdem ven. To doufám.
Jsou některá slova, jež není možné přeložit. Například ruské sloveso - možná soudobý neologizmus, možná výraz tak starý, že vypadá jako nový - "mrakobesiť". Sestává z kořenů:
mrak - soumrak, tma. Přeneseně neprůsvitný, temný, hluboký, beznadějný (viz český výraz "mračit se" - nemá nic společného s nebem a oblaky...).
bes - čert, nečistý duch. Besiť(sa) - nabírat, štvát (se), běsnit; také šílet, dělat neobvyklé, zbrklé věci. Zmítat se duší.
Takže to česky bude "temnoběsnit". Mamleev to používá pro vyjádření stavu temného potěšení z surreálních věcí, dobrovolné ztráty rozsudku před jejich tváří. Pak si tento výraz zabrali ještě gótové, ale u těch nevím...
Zažila jsem něco podobného jen jednou. Byla to hlubina... ne, zrcadlo, ve kterém byl šílený odraz, a vy jste věděli, že stačí málo, aby se ten odraz stal NEJENOM odrazem. Ponořili vás do vlastního šílenství a řekli "čum na to a dávej si bacha". Vševědoucnost je slabost. Na pár hodin jsem ji měla, ale pak pud sebezáchovy zatáhl závěsy.
Už nechci.
Ne, chci.

Učení

Nemám s nikým mluvit... asi je to jediné východisko z této situace. Jsem ve slepé uličce a nevidím nebe. Nevidím vůbec nic, nic necítím. Chci jen jíst, spát a čekat. Nečinně.
Skončím tak? Může za to pavučina. Je jí příliš mnoho, příliš zamotané, příliš pevné a hermetické...
Na chvíli, doufejme, jsem ztratila to, co znám a umím. Zbyly věci, umění kterých je daleko pod nulovým bodem. Mezilidské vztahy, například.
Vědění se mi dostalo v čtrnácti letech po narození, možná se vrátí čtnáct let před smrtí.
Dobu mezi tím zbývá strávit učením.

Ko!

Mám vlastní kuřátko! Nejdřív mělo být zelené, ale řekla jsem si, že je možné si aspoň jednou nějakou tu škodolibost odpustit...

adopt your own virtual pet!

Nepochopitelne

Veci mi ujizdeji. Pisu ted z pocitace nasi pritelkyne. Je tri ctvrte na jedenact. Nevim kdy se odtud dostaneme, mamka rada mluvi. Nemaji tu cestinu, takze se budete muset vyporadat s absenci diakritiky.
Veci se meni, rozpadaji se. Kamenne stavby se promenuji casem v pisek... nitky teorie se mi rozebehly na vsechny strany. Najednou se vyrojilo hejno vyvracivych hypotez. Nevim, co se deje. Jde to jinak... ne, vzdyt jsem vlastne nic nepredpokladala, NEMOHLA jsem. Chtela jsem pockat a cumet na to, jak to vyvrbi.
Kolize neni jediny pomalu prechazejici proces. Ma zvlastni faze, ktere se meni jinak... jinak s casem u kazdeho zatraceneho vedomi. Nebo ne. Nemam dukazy, neni skoro mozne je najit. Jen ja, Lilly a ta holka, pak jeste nekdo, ale je dost mozne, ze neexistuje. Bella nic nehlasila, ale je mozne, ze si takovych veci nevsima... musim projit blogy, vsechny, ne, cim vic, tim lip. Jenze nemam cas. Teda mam cas, ale prave proto ho nemam. Dejte absolutni svobodu cloveku a spoutate ho. Dejte mu vsechnu silu na svete a udelate ho bezmocnym.
Sakra. Jestli... jestli tika u kazdeho jinak, tak v progresi to znamena, ze se neoddeli JEDNA nerealita, ale miliardy pro kazde vedomi. Nebo jeden soubor, balik, se vsema tema vedomima... vesmiry ve vesmiru.
Ale jo, sakra, ze jsem si toho nevsimla. Kazdy ma jen jeden mozek. Zijeme v jistote, ze ten nas je jediny vjemlivy, protoze MY ho vnimame.
Kolik je jeste tech skrytych podnetu... miliony? Prilis male cislo.
Jestli zase nejaky zajimavy kikl kolize je nesmaze jedinym mavnutim imaginarni ruky...

Ale ne. Fakt tomu verim? Fakt verim tomu vsemu? Treba je nas vesmir stvoren uz tak, ze je geocentricky... vite u nekonecna, kolem ceho se otaci? Jiste, ale ne presne. Tedy... vite u rozsirujiciho se DO NEKONECNA (pokud to tak pujde dal) prostoru, kolem ceho se otaci?
Jenze o to vlastne nejde, ze... treba si tyhle zvasty nakonec strcim za klobouk, a budu necinne prihlizet tomu, co se deje svetu. A jemu se opravdu neco deje, na to vsadim krk. (ha, ono se ale mu nic dit nebude a nejaky kvantovy fyzik me podrizne... ale to odbocujeme.) Jenze treba je to spojene s tou teorii lidske historie jako dvou spiral, spojenych do osmicky. Prave prechazime z jedne do druhe, coz muze znamenat oddeleni noosfery, ale taky nemusi...
jsem v koncich.
Treba existuje Absolut, takovy, jak ho popisuji metafyzici.
Nemam dost presvedcive dukazy. Vse, o co se opiram, je par nahod a nejake stare zvasty.

Na antiromán

Dočetla jsem ho. Nezaslouží si takového trestu, jako jsou slova. Ve sta stránkách bylo řečeno tolik, kolik se obyčejně nevejde ani na šest set. Mělo to
progresivní nádech. Jinak to nenazvete. První, daleká slova měla nádech věcného realismu, který se pak přemrštil v ultrarealismus, a potom se začaly objevovat...
začaly se objevovat krůpěje absurdu, přibývaly, a začaly se stékat do jediné otrávené, lesknoucí se smrtí louže - jako rtuť.
Nezaslouží si to slova.

Dvojsmysly

Včera večer jsem spolkla celých patnáct stránek Malona, a co víc, většinu pochopila. To mělo za následek stav... rozplynutí. Jako když se sheertinové proměňují ve vzduch, jen se to samé stalo s myslí. Najednou zaplňovala okolí na sto metrů a byla klidná, klidná jako hladina jezera za bezvětří, jež vypadá, jako kdyby se na ní dalo stát. Nebo bruslit.
Byla šedá, a myšlenky se najednou rozutekly a nenarážely příliš do sebe, takže rázem vznikl obláček ticha. Jasného, ostrého vzduchu, který jasně vyznačoval obrysy slov a vjemů.
Napadlo mě, že většina věcí (klíčové správně pochopit) je neměnná. Čas plyne přes nepohyblivé vesmíry, v dalším okamžiku je počítač před vámi jiný, než byl před tím. Jiná věc, chápete? A proto jsou samostatné věci neměnné.
Jiná pohádka je s dvojsmysly, ty existují jako dva odlišné předměty v jednom, tj. znamenají bezčasovou změnu oné věci. Jen ony se doopravdy mění, protože jsou v každém okamžiku dvě, úzce propojené.
Ach, mám já to antitalent na vysvětlování.

Dneska v metru jsem potkala dívku, co seděla a zírala před sebe tmavýma kulatýma očima. Měla zarudlá dolní víčka. Byla nakrátko ostříhaná, a nebýt několika drobností v obličeji, tak vypadá jako kluk.
Vypadala unaveně, i když je možné, že unavená nebyla...

Ať jen aktuálně

Třesou se mi ruce. Je to starý zvyk, či zlozvyk. Staré nervy. Stará nedočkavost. Ale čím déle tu jsem, tím víc se časy mísí...
Mám pocit, že to nezvládnu. Potřebuju to vše dohnat, a místo práce a soustředění se objevuje jen tato planá, elektrická nervozita, která nutí, aby se mi pravá ruka takřka zmrazila. Nervozita z čekání na začátek... na začátek nečeho, začátek, který chce oddálit i přiblížit zároveň...
Nejspíš je to tím deštěm.
Nebe má jednolitou barvu plesnivého mléka... modré, nízké, nevýrazné. Téměř ho nevidím. V okně je příliš mnoho světelných odrazů a závojů... sklo tiše puká.
Nevím, jestli kdy dočtu Malonea, je to nesnadné. Ta knížka je slabá, má asi jen stopadesát stran. Jsem v polovině. Už je tomu bezmála měsíc... Musíte chápat každé slovo, aby vám konečně zapadl celý obraz. Je to jako s básněmi - nemůžete číst jejich sbírku stránku po stránce, rychle - ne, pokud z toho chcete něco mít. To samé je i s Malonem.
A přitom mám tady dole ještě kupku knížek... Jestli to dobře chápu, mám je všechny odevzdat až v září. Ovšem jestli to dobře chápu.
Chci něco dělat, ale nemám co. Nemůžu. Před chvílí jsem se hrabala v matice pro osmáky. Zmrzla mi pravačka. A proto teď nemůžu dál kreslit Chlapa, Co Kašle Na Gravitaci...

Nika Turbina

Jsem pelyňkem,
hořkostí na rtech,
hořkostí na slovech,
jsem pelyňkem...
a sténáním nad stepí.
Větrem obklíčeno
tenké stéblo,
je zlomené...
Bolestí zrozena
hořká slza.
Spadne na zem -
jsem pelyňkěm...

Slabá napodobenina ruského originálu. Autorem je čtyřletá (!!!) Nika Turbinová, která spáchala sebevraždu v roce 2002, před pěti lety. Pro ty, kdo umí rusky - více informace zde: http://turbina.felodese.org/.
Je to všechno zvláštní... ty básně očividně nepocházejí z hlavy té dívky, třebaže byly psány její rukou, a ještě dřív, když neuměla ani psát, byly diktovány jejími ústy. Jako náhrada spánku...
V této jediné básni je smyslem fakt, který v té době nemohla vědět... nebo ano, ale ne takhle, a ne těmito slovy. Nevím, kolik lidí na to ještě přišlo, dílo se často cituje dosti bezmyšlenkově, ale... napadla mě jedna věc.
"A pelyněk vám bude hořký..."
Pelyněk... klíčové slovo. Víte, jak se řekne ukrajinsky?
Chernobyl.

Nika říkala, že verše ji šeptá Bůh. Je dosti zajímavé zjistit, že některé básně - například výše přeložená - mají průhlednou a jakoby křišťálovou strukturu. Jsou naplněny smyslem. Další pak byly psány jako vzpomínka na smysl - tatáž slova, tytéž výrazy, ale myšlenka dítěte. Kdysi autorka řekla, že se "nitka přetrhla"...
A smyslová díla mají ještě jednu zvláštnost - jsou ozvěnou nereality, procesu lidského světa... v nich je vesmír a pozemská kultura jeden celek... Nevím, jak vám to ještě vysvětlit - nemá v sobě novodobý absurd, jen starou klasiku, počátek vývoje znalostí od čistě nerealitních do fyzických. Metaforicky...
Je dost možné, že to byl právě Bůh, a ne nějaký duch zemřelého génia, jak říkají jiní. Rozeznívá se výhradně lidská notka, jiné tóny mlčí...

Úvodem

A máme nový blogček. Zase tu budou samé nesmysly, ale aspoň jsem si dala záležet na designu.
Caer Arianrod je bájné město ve Walesu, které kdysi zatopila voda, a teď se pokojí na dně zálivu. Říkají, že když se poplavíte za jasného dne, můžete mezi hřebínky vln spatřit jeho věže...
Takhle. Je možné, že ta legenda byla jinak, bylo to v poznámkách k Mabinogionu. Nic není jisté.
Naupsanou, milí neexistijící čtenáři...