Lži

Sedí na opěradle lavičky v parku.
"Divné, poslední dobou potkávám samé normální lidi. Předtím byli...jiní, nemyslíš?"
Mladý muž vedle ní neurčitě pokrčí rameny. Větve stromů, mluvící jednolitým hukotem, vypustily ptačí křik.
"Jen... jsou lepší. Zajímají se o nás," dívka se zakouslne do rtu. Průběžně ji navštěvují myšlenky..., a průběžně je zahání.
"Asi, jen se mi zdá, že vždycky byli stejní."
Udiveně na něj pohlédne a spatří jiskry hlo-, hravosti. Usměje se. On úsměv oplatí.
Dívka zakloní hlavu, napne-svaly-zad-a-zaostří, zamrká a podívá se na hvězdy. Šepot listí ustane.
"Proč jsou tady?"
"Pro nás," a dlouze ji políbí. Trvá to věčnost.

A tak skončí vše.