Absurd

Dneska jsem psala... či spíše se vypisovala. To vidíte už podle těch básniček. Teď sem hodím kus něčeho... nevím čeho, pochybuju, že to někde použiju. Byla to čiročirá vypisovačka z aktuálního stavu.
Vím, že tento blog sledují některé tiché osoby. Dobře. Ať vědí.

***

Jak hloupé a nevýrazné jsou její okovy. Má bílý, laciný roubík. Chce mluvit - ach, jak banální -, možná křičet, nejspíš řvát. Teď jen visí za ruce na stěně. Jednoduše spí, a myslí si, že spánek je dál, než železné náramky.
Skrze kůži ji prosvítají kosti a oči, nyní přivřené, postrádají zorničky.
Byla napůl jinde, ale nemohla jít dál.
Dveře cely se otevřely. Vešla vylekaná dívka šestnácti let, která si na prsa tiskla batoh. Muž za ní něco tlumeně řekl a pokynul ji gestem na lavici u protější stěny. Dívka se otočila, vyměnila si s věznitelem roztržitý pohled a sedla si. Dveře se zavřely. Sluneční světlo z napůl slepého okna nepřehlušovalo soumrak v místnosti.
"Říkali, že mě slyšíš", pravila pomalu a olízla si rty. "Já tě nevidím, ale chci ti říct, že tě Magda pozdravuje."
Postava, připoutaná u stěny sebou trhla a probudila se. Uviděla nově příchozí, jejíž tvář byla napůl ponořená ve stínu a napůl osvícená bílým, mrtvolným světlem. Chtěla se pohnout, dát najevo vděčnost - a dívka ji uslyšela.
"Ach... jo, jsi tady." odmlčela se. Nebyla zvyklá mluvit se stěnou.
"Tvůj otec zase trucuje, chci říct, že ti přinesl nové, lesknoucí se ozdoby - tyhle tě prý tíží. Slíbil, že tě vyvede na procházku, pokud si s ním promluvíš, a -" zmlkla, když uslyšela prudké nadechnutí, jakoby výkřik pozpátku a podivné, tiché praskání, jako když se řetězy zatínají do masa.
"- a chce tě vidět."
"Lž!!!"
Kamarádka udiveně pohlédla kamsi nad její rameno. "To ne! Přesvědčoval, a říkal, a... argumentoval..." hlas se ji vytratil. Věděla, že něco dělá špatně.
Něco špatně... jenže co? Postava věděla, že ta holka to nejspíš nikdy nenajde. Může za to její batoh a - o bože - výraz ve tváři. Pak boty, ruce, prsty, oči, světlo... vše.
Ah, myslí si, že neví. Ona ví. Všichni ví. Jen zamítá, jako... jako kočka, když loví, zapomíná na vše kromě své kořisti. Nemá čas. Hloupá. Chceš chytit myš a vláčíš za sebou buvola...
Ne. Už je dost stará na to, aby překousala provaz...
...a dostala se do železných okov. Do okov, které miluje, a z kterých má radost. Do neviditelných pařátů...
Přízračné ženě nebylo jasné, kdo se má hůř - ona nebo ta kamarádka.
Vzpomněla si... na vypálené šedé pole, na vysoké komíny, tolik neoblíbený symbol pokroku, jenž se vznášel černým stínem pod ocelovými mraky, na černou vodu, svatou vodu, tehdy ano, a potom... na žluté jahody a vysoké příkré schody, které vedly nahoru, nahoru do místnosti s velkými okny, kde stál muž a viděl... viděl stavbu, co měla za nějakou chvíli spadnout a nechat zemřít dělníky na mor, ty, které nezasypala... zemřít v zastaveném čase a slíbit bledým sochám budoucnost.
Pak se rozsvítily cizí, daleké, věčné hvězdy na fialovočerném nebi. Větve stromů narážely do oken vlaku a házely dovnitř listí a brouky, jenže jim to bylo jedno, jim, bledým lidem, sedícím a zírajícím do prázdna...
Když se znovu probrala, dívka už byla pryč. Snad dopověděla vše, co měla v plánu.