Ať jen aktuálně

Třesou se mi ruce. Je to starý zvyk, či zlozvyk. Staré nervy. Stará nedočkavost. Ale čím déle tu jsem, tím víc se časy mísí...
Mám pocit, že to nezvládnu. Potřebuju to vše dohnat, a místo práce a soustředění se objevuje jen tato planá, elektrická nervozita, která nutí, aby se mi pravá ruka takřka zmrazila. Nervozita z čekání na začátek... na začátek nečeho, začátek, který chce oddálit i přiblížit zároveň...
Nejspíš je to tím deštěm.
Nebe má jednolitou barvu plesnivého mléka... modré, nízké, nevýrazné. Téměř ho nevidím. V okně je příliš mnoho světelných odrazů a závojů... sklo tiše puká.
Nevím, jestli kdy dočtu Malonea, je to nesnadné. Ta knížka je slabá, má asi jen stopadesát stran. Jsem v polovině. Už je tomu bezmála měsíc... Musíte chápat každé slovo, aby vám konečně zapadl celý obraz. Je to jako s básněmi - nemůžete číst jejich sbírku stránku po stránce, rychle - ne, pokud z toho chcete něco mít. To samé je i s Malonem.
A přitom mám tady dole ještě kupku knížek... Jestli to dobře chápu, mám je všechny odevzdat až v září. Ovšem jestli to dobře chápu.
Chci něco dělat, ale nemám co. Nemůžu. Před chvílí jsem se hrabala v matice pro osmáky. Zmrzla mi pravačka. A proto teď nemůžu dál kreslit Chlapa, Co Kašle Na Gravitaci...