A šli až na konec, kde padají deště...

Kdyby to bylo možné, tak tento blog skončí. Jenže to možné není. Autorka se egoisticky potřebuje vypisovat, třebaže je příliš zlá a ostrá (neměla po obědě lízat nože) na to, aby její blog byl ke čtení příjemný.
Když popojedete trochu dolů, nezježí se vám vlasy? Asi jo. Určitě.
Byl by tu ještě jeden důvod pro zrušení a to ten, že na světě existují jistí tiší šmíráci, před kterými se bojíte vyzradit něco z vlastního místa bydliště, cest a míst, kde se pravidelně nacházíte. Proto je tento šílený spisek čistě myšlenkový.
Nevím co psát, nemám co psát, abych se nevystavovala (třebas malichernému) nebezpečí a aby se to tu zároveň dalo číst. On totiž nikdo nikdy neřekne "máš hezké příspěvky". Vždycky se veškerý zájem soustředí na obrázky - věc celkem pochopitelná, když se na ty příspěvky podíváte.

Fuj.

...

Pořád slyším, že něco s něčím nesouvisí. Jenže pravda je taková, že souvisí všechno se vším. A už mě nebaví vysvětlovat, jak.
Vesmír není místo, ale proces. A není to vše tak jednoduché, milí přeinteligentnělí bloggeři. Nesouvisí jenom dvě věci, nýbrž celé myriády, a my můžeme jen sledovat nit souvislostí.
To, že mě Barcík se zlomyslností kopl do nohy, a říkal při tom "rusko" (a to malé r tam bylo slyšet), přímo souvisí s tučnými obědy a kecy o komunismu.

Omlouvám se všem ostatním, ne přehnaně konzervativním čtenářům, kteří nepochopili... avšak jich moc nebude.

Blecha

Was here. I was here.
Tyhle slova... nenávděla-ím. Ne ty nahoře. Nic. Slova začínající na N mají odkázat na nemožnost jiných slov.
Tenhle zatracený okázalý styl psaní. Jak se ho mám sakra zbavit? Jak se mám zbavit toho všeho, těla, myslí, připoutaností. Smrtí ne. Tam to začíná znova.
Znooova.
Padám, pomyslel si sníh. A padal.
Etana, Naeta, Etna, viď, Taňo?

P.S. Napsáno ve stavu zběsilého šílenství. A nebudu říkat kvůli komu.

A ne...

Štve mě, že... ale k čertu. Arogance? To kvůli tomu smajlíku, a jedné nazdařbůh plácnuté větě. Rusákům vlastní? Jaké jsou ty mýty flexiblilní... Jazyk? Jaký jazyk? Říkala jsem něco o jazyku?.
K čertu se vším.
Člověk si každé tvrzení rozmělňuje k obrazu svému. Tomu se říká "pochopit". A ten obraz je neměnný, pokud se v deseti-dvanácti letech ustálí, bude to navždy. Přesto, jako tvdohlavá ovce, se to snažím udělat. Změnit nezměnitelné, chcete li citát z učebnice dějepisu, jedné z věcí, která je skrz naskrz zmanipulována. Všude. Jenže se nám náš bývalý učitel Prakop (ano, takhle se to píše) snažil některé úlety autorů učebnice vyvrátit a uvést vše na pravou míru. Ale tady se učebnicím věří, stejně jako zprávám, třebaže jsou jedny jako druhé plné "lží dětem". A nejen dětem.
Nesnáším místečkový patriotismus. Vadil mi v Rusku, ale tady je zesílený a jakoby vektorovaný, jako laser. Spalující. Jakmile se člověk, jenž tady vyrostl a neměl v životě nějaké zvláštní problémy, dostane na dosah jednoho z TĚCH témat, zopakuje nějakou uznávanou polopravdu. Demokracie je systém. Nikomu na jednotlivých lidech nezáleží - ne víc, než to praví zákon. Pokročilá demokracie je zavádějcí. Jestliže se váš pes vykálí na neurčeném zákonem místě, dostanete pokutu. Vím, že se to čtenáři zdá vpořádku, ale... došli jsme tak daleko, že se probíráme výkaly něčích psů. Není TOHLE totalitarismus? Ano, je měkký, ohleduplný, ale všudepřítomný, v našich mozcích, duších, vědomích, a proto nás nenapadá se bouřit. Vždyť je všechno OK, ne?
A, koneckonců, nějaké bouření je nesmyslné - lidé si žádný lepší režim než demokracii a kapitalismus nenajdou. Jsou založené na faktech, a proto fungují. Socialismus byl založený na citech a ztroskotal.
Ale čeho je moc, toho je...

P.S. Ano, pane 13, kosmopoliTIčtějšího. Vám se nedějí překlepy?

Samba bílé můry

Jméno písničky od Valeria Meladzeho. Její melodie má v sobě cosi... smutně absurdního. Nebo matematického.
Asi přestanu nadávat na saspi.cz, jelikož to zní, jako když bezdomovec pomlouvá boháče. Absence talentu neomlouvá. Pak to vypadá směšně. Řekli by, že závidím, třebaže něco jako závist necítím. Nevadí mi, když se někomu nelíbí moje obrázky, protože u nich většinou tolik nenadřu. Ale na psaní, na básních mi záleží. Je to jako kdyby vám plivli do duše.
Odcházím z toho serveru, ne tolik z rozhořčení, jako proto, aby mi nebral naději, že pisatelství zvládnu. Aspoň trošku. Avšak teď budu vědět, že je to lež. Nevím, kdy se toho pocitu zbavím.

Kupodivu jejich dnešní "tip dne" nebyl tolik ztřeštěný jako obvykle. Dokonce se mi líbil, třebaže jsem i po třetím přečtení nevěděla, o co se vůbec jedná. Mělo to rytmus. Velmi vzácná charakteristika.

Chtějí toho po mě mnoho. Některé žádosti budu muset odmítnout, i když je to celkem riskantní. Ale musíte pochopit, že obraceč času nevlastním. A i moje zdraví, zvláště nervy, není nejlepší. Po tom roce čtyřhodinového spánku... ještě teď se mi občas objevují okna v paměti. Může to být ale způsobeno taky syndromem prázdninové senility.

Učební pomůcka

Obvyklý člověk v obvyklé situaci - realismus.
Obvyklý člověk v neobvyklé situaci - baroko.
Neobvyklý člověk v neobvyklé situaci - romantismus.
Neobvyklý člověk v obvyklé situaci - Mary Sue.

Noční radosti (haha)

Nějak se nám tu za poslední dobu rozmnožily básničky. Přičemž nesmyslné. Přidám další.
***
Убей того, кто лих и весел,
Убей того, кто чушь несет,
Убей того, кто ветром в поле
Посмертных радостей снует.

***
Dal Bůh přímku,
stočil ji v kruh
a věnoval lidem:
"Toť vaše cesta."

***
Na ruce dívky
třpytí se zlatý náramek.
Znak zotročení.

Den uvnitř světa

Není nutno se prohýbat pod měňavý svět, jednou se prohne pod vás... jednou se prohne pod vás...

Slova jedné písničky Stroje času. Pokaždé nejde dobře přehrát na mém mp3, protože si neví rady s formátem wav. Jinak řečeno, dostanete to, co si přejete, teprve po menším úsilí. Je to zvláštní, ostrý text doprovázený lehce bluesovou hudbou.
Byla jsem ve škole. Hodinu. Tento rok se pokusím přežít - jako ostatně vždy. Nevím, jak budu maturovat - na otázky o Akutagawovi bych odpověděla, pokud ale po mě budou chtít české spisovatele, nevím si rady. Četla jsem akorát Erbena a Němcovou, povinně v šesté třídě. Nebaví mě to.
Pořádá se po devítce ples? Prosím, ať ne. Určitě ne. Stejně bych nešla.
Ať žije Peter Hoeg... Cit slečny Smilly je jakási polobeckettka. Hoeg občas vypustí uvozovky a jeho styl se podobá modravé mlze, opojné, čisté, destilované. Činné. Smille bych nerozuměla.
Čekám, až si vzpomenu na češtinu. Ve vlaku mě napadly zajímavé věci, mám je tady poznamenané v bloku, ale nevím, jestli si na ně vzpomenu tak, abych jimi mohla psát. Budoucnost bývá dvojí: přibližující se a konstantní, nenaplnitelná, avšak plánovaná. Moje "psaní" se vztahuje ke druhému.
Mensura Zoili... A.R. mi poskytl jednoduché sousloví použitelné ve všech těch případech, kdy je třeba mnoho slov typu "omezení, ohraničené vědomí, literární nezkušenost, slepý patriotismus, hloupost obrazu světa, hloupost dodržování bezcílných ideologických rituálů". Ta povídka je geniální. Takovou na saspi nenajdete. Byla by to parodie na sebe sama.

Toť vše.

...

Jsou věci, které neumím.
Psaní.
Mluvení.
Vyprávění.
Jedny z nejsamozřejmějších činností, činností, o nichž mnozí ani nediskutují, a když ano, tak jen v detailech. Jako se nediskutuje o chůzi a dýchání - jsou samozřejmě jisté odrůdy u různých sportů atd, etc, ale nikdy se nemluví o nich samotných, JAK se to dělá. Tedy, obvykle ne.
Nejdou mi jazyky. Znám dokonale dva, ale nikoliv každý zvlášť. Je to vlastně jenom ten jeden jazyk, smíšený z prvku ruštiny a češtiny - a tím je zaviněna má neschopnost normálně se vyjádřit. Každé slovo, každá věta tak, aby dávala smysl, je pro mě těžkou prací vyžadující neustálé soustředění.
Chtěla bych psát. Ale nemůžu. Neumím.

Jsou věci, které zčásti znám.
Kreslení.
Fotografie.
Spisovatelé.
Zčásti je klíčové slovo - někdy nemám tušení o těch nejsamozřejmějších a všeobecně známých faktech, a co víc - někdy se to snažím podat jako přednost. Jako například teď. Neprahnu po vědění, aspoň ne dostatečně dlouhou dobu. Neprahnu po slávě, ne pořád. Nemám cíl - asi proto, že jsem si dokázala ve svých hloupě nelogických myšlenkách, že pravdou je pasivita. Nemám jakýkoliv dlouhodobý plán - ke všemu přilepím popisku: "Nějak to vyvrbí."
Tedy, pokud vezmeme klasické (a tudíž divně nepřesné) měřítko, člověk jménem A.Viationne je na nic.
Nevím, co si myslíte vy.

Koncept dnešní společnosti se zdá být jakousi klasikou převrácenou naruby. Zůstala obálka - hraná úcta k předkům typu "ti věděli líp", slintání v galeriích před obrazy renesančních malířu, štěněcí obdivování květin a miminek. Obálka. Obsah se vytratil, vypařil se, byl vyžrán zevnitř proudícím časem. Stavby chátrají.
Jen málokdo v Evropě opravdu ví o čem mluví. Ti ostatní si to většinou jen myslí a strnou nad sebou ve sladkém úžasu.
Tenhle odstavec se dá vyjádřit jedinou větou: "Dostojevskij je in". Nálepka.
Kdysi mi do návštěvní knihy psal uživatel zvaný Esk, který byl snad destilovaným příkladem tohoto typu myšlení. Chtěl vypadat inteligentně, a tak rozmlouval na "vysoká" témata, která chápal asi tak jako ústřice horolezectví.
Je pravda, že ti, kdo se zajímají o psychologii, většinou nemají nadání k jejímu pochopení.

Nad jezerem

Неслись над водою безликие мысли,
Неслись и рассыпались
В каплях без смысла.

Kruh

Chtěli jste žít?
Chtěli jsme mluvit.
Chtěli jste hádat?
Nezbývá nic.

Měli jste být
a nechat se vést.
Měli jste žít
a nechat se nést.

Řekou, jež teče v kruhu...

Noční výpisky

Dvě krátké básně, obě jsou v ruštině. Kdo nezná, má smůlu...

Я хотела быть светом,
Лететь над лугами, полями и морем,
Лететь как бесплотная тихая сила
И в вихре заполнить безбрежное небо.

***

В далеких весенних садах мы забыли
Те годы телесные,
Годы пустые.

Noc, ulice, lucerna...

Dusk, a street, a light, a drugstore,
A world without sense, and dull.
A quarter-century yet to live for --
So it shall be. Without result.

You'll die -- resume from the beginning,
And, as before, it all repeats:
Dusk, the canal's icy ripples,
The drugstore, light, and city street.

(Alexander Blok, translation by Kathy Sowa)

Nemá to ani zdaleka takový ráz jako v originále... jenže teď se v ČR ruština prakticky nevyučuje, takže sem dávám anglický překlad.
Poslední verš první sloky měl posloužit jako motto RAA, ale nějak vám nevím - anglicky zní mdle, rusky to nikdo nepochopí. Česky by to bylo taky divně - Vše bude tak. Konec není. ...
Je to snad nejznámější Blokova báseň, párkrát ji dokonce použili v reklamě, někdo ji taky načmáral na barák v Holandsku... cituje se všude... Jenže mám pocit, že většině lidí nedošlo, o čem doopravdy je. No, mohu se mýlit. Jako obyčejně.

Hydrogenium

"Vedle jiných nejsem nic," posteskl si atom vodíku.

Zvlášní dvojsmysl. Neshoda očividného s...eh...očividným. Nejjednodušší, přímý jak facka, jeden elektron, jeden proton, jeden neutron... na uran nemá, že? Ani jeho těžké izotopy nejsou tolik nebezpečné. Prostě šedá myška.
Až na to, že je to nejhojnější prvek vesmíru.
Mám radši jednoduché lidi. Příliš se nemýlí. Bez té hloupé filozofie, bez planých řečí o antropocentrickém světě, haha, o cestování časem, ah, zabiju své předky... máme časoprostor, ale ksakru, když vlezete do červí díry, vyletíte jinde, chápete? V jiném vesmíru...Nepotkali jsme žádného kontramota, tak proč ksakru by tu měla okounět ještě nevytvořená hmota..?
Nevěřím na cestování časem. Ale vím, že je to možné... po kolizi. Haha, zase, stejný výsledek.
Někteří si myslí, že jdou pryč, že jdou ven z tohoto světa, jenže jejich cesta je kruhem... prstenem zpátečního času... byli jsme jinde, jsme jinde, a nevíme, že jsme zpět. Tady. Zase. Pořád. Nirvana jest cílem? Opravdu? Pravdou je pasivita. Cíl je krásný, ale je to...výmysl. Neznamená to však, že není hmotný. Vesmír je podivuhodně flexibilní, když pořádně velký jeho kus CHCE běžet jinam než praví zákony, nic mu nezabrání. A lidé už celá století dokazuje světu, že není takový, jaký je. Neříkejte, že nakonec neuvěří. Informace je stejný blivajz jako energie. Sice lidský výmysl, avšak poddajnost reality není specializovaná...

Omlouvám se za svou češtinu. Ruština je stejná. Nedokážu dát pár slov dohromady.
Jsem horší, méně schopnější než ostatní. Podle jejich měřítek určitě. Neumím dělat tyhle všechny věcičky typu psaní, rozmlouvání a rozjímání nad smyslem bytí. Zdá se mi to šílené. Všechno. A taky mi pořád tvrdí, že jsem něco jiného, než jsem. Je možné, že jim nakonec uvěřím.
Jako atom vodíku.

Četla jsem Abeovu "Cizí tvář". Každopádně se mi líbila víc, než "Žena v písku", snad proto, že je pozdější, snad proto, že tu druhou jsem absolutně nepochopila. To máte tak, když se snažíte porozumět vám absolutně cizímu myšlení. Abe je materialista, strašlivý materialista... a sociál, jak by řekla Bella. Narozdíl od Akutagawy, který se sice taky zapsal k ateismu, avšak mu nechybí volnost...

Cosi. Ne, není to synonym něčeho. Je to vlastní jméno. Cosi, beztvarý tvor, jehož vědomí se nachází vně hlavy, jehož tvář představuje bílou masku beze rtů, nosu a očí - místo kterých má dvě malé černé díry, aspoň tak vypadají. Je to "živá" projekce vesmíru uvnitř samotného vesmíru. Svérázný chytrý a němý auditor. Postava Reductio ad Absurdum.

Vznikla při zmínce Mamleeva o zrcadle, které odráží pravé já člověka, jeho podobu tam nahoře. V tu chvíli jsem měla pocit, že bych tam uviděla tohle...

Kresbičky

Hodím jich sem rovnou několik...

Surrealistická nuda (A4, centropen)

Chlap, co ignoruje gravitaci (A2, tuš, centropen, modrá a stříbrná akvarely)

Eithne Eldarová, skica