A šli až na konec, kde padají deště...

Kdyby to bylo možné, tak tento blog skončí. Jenže to možné není. Autorka se egoisticky potřebuje vypisovat, třebaže je příliš zlá a ostrá (neměla po obědě lízat nože) na to, aby její blog byl ke čtení příjemný.
Když popojedete trochu dolů, nezježí se vám vlasy? Asi jo. Určitě.
Byl by tu ještě jeden důvod pro zrušení a to ten, že na světě existují jistí tiší šmíráci, před kterými se bojíte vyzradit něco z vlastního místa bydliště, cest a míst, kde se pravidelně nacházíte. Proto je tento šílený spisek čistě myšlenkový.
Nevím co psát, nemám co psát, abych se nevystavovala (třebas malichernému) nebezpečí a aby se to tu zároveň dalo číst. On totiž nikdo nikdy neřekne "máš hezké příspěvky". Vždycky se veškerý zájem soustředí na obrázky - věc celkem pochopitelná, když se na ty příspěvky podíváte.

Fuj.

...

Pořád slyším, že něco s něčím nesouvisí. Jenže pravda je taková, že souvisí všechno se vším. A už mě nebaví vysvětlovat, jak.
Vesmír není místo, ale proces. A není to vše tak jednoduché, milí přeinteligentnělí bloggeři. Nesouvisí jenom dvě věci, nýbrž celé myriády, a my můžeme jen sledovat nit souvislostí.
To, že mě Barcík se zlomyslností kopl do nohy, a říkal při tom "rusko" (a to malé r tam bylo slyšet), přímo souvisí s tučnými obědy a kecy o komunismu.

Omlouvám se všem ostatním, ne přehnaně konzervativním čtenářům, kteří nepochopili... avšak jich moc nebude.

Blecha

Was here. I was here.
Tyhle slova... nenávděla-ím. Ne ty nahoře. Nic. Slova začínající na N mají odkázat na nemožnost jiných slov.
Tenhle zatracený okázalý styl psaní. Jak se ho mám sakra zbavit? Jak se mám zbavit toho všeho, těla, myslí, připoutaností. Smrtí ne. Tam to začíná znova.
Znooova.
Padám, pomyslel si sníh. A padal.
Etana, Naeta, Etna, viď, Taňo?

P.S. Napsáno ve stavu zběsilého šílenství. A nebudu říkat kvůli komu.

A ne...

Štve mě, že... ale k čertu. Arogance? To kvůli tomu smajlíku, a jedné nazdařbůh plácnuté větě. Rusákům vlastní? Jaké jsou ty mýty flexiblilní... Jazyk? Jaký jazyk? Říkala jsem něco o jazyku?.
K čertu se vším.
Člověk si každé tvrzení rozmělňuje k obrazu svému. Tomu se říká "pochopit". A ten obraz je neměnný, pokud se v deseti-dvanácti letech ustálí, bude to navždy. Přesto, jako tvdohlavá ovce, se to snažím udělat. Změnit nezměnitelné, chcete li citát z učebnice dějepisu, jedné z věcí, která je skrz naskrz zmanipulována. Všude. Jenže se nám náš bývalý učitel Prakop (ano, takhle se to píše) snažil některé úlety autorů učebnice vyvrátit a uvést vše na pravou míru. Ale tady se učebnicím věří, stejně jako zprávám, třebaže jsou jedny jako druhé plné "lží dětem". A nejen dětem.
Nesnáším místečkový patriotismus. Vadil mi v Rusku, ale tady je zesílený a jakoby vektorovaný, jako laser. Spalující. Jakmile se člověk, jenž tady vyrostl a neměl v životě nějaké zvláštní problémy, dostane na dosah jednoho z TĚCH témat, zopakuje nějakou uznávanou polopravdu. Demokracie je systém. Nikomu na jednotlivých lidech nezáleží - ne víc, než to praví zákon. Pokročilá demokracie je zavádějcí. Jestliže se váš pes vykálí na neurčeném zákonem místě, dostanete pokutu. Vím, že se to čtenáři zdá vpořádku, ale... došli jsme tak daleko, že se probíráme výkaly něčích psů. Není TOHLE totalitarismus? Ano, je měkký, ohleduplný, ale všudepřítomný, v našich mozcích, duších, vědomích, a proto nás nenapadá se bouřit. Vždyť je všechno OK, ne?
A, koneckonců, nějaké bouření je nesmyslné - lidé si žádný lepší režim než demokracii a kapitalismus nenajdou. Jsou založené na faktech, a proto fungují. Socialismus byl založený na citech a ztroskotal.
Ale čeho je moc, toho je...

P.S. Ano, pane 13, kosmopoliTIčtějšího. Vám se nedějí překlepy?

Samba bílé můry

Jméno písničky od Valeria Meladzeho. Její melodie má v sobě cosi... smutně absurdního. Nebo matematického.
Asi přestanu nadávat na saspi.cz, jelikož to zní, jako když bezdomovec pomlouvá boháče. Absence talentu neomlouvá. Pak to vypadá směšně. Řekli by, že závidím, třebaže něco jako závist necítím. Nevadí mi, když se někomu nelíbí moje obrázky, protože u nich většinou tolik nenadřu. Ale na psaní, na básních mi záleží. Je to jako kdyby vám plivli do duše.
Odcházím z toho serveru, ne tolik z rozhořčení, jako proto, aby mi nebral naději, že pisatelství zvládnu. Aspoň trošku. Avšak teď budu vědět, že je to lež. Nevím, kdy se toho pocitu zbavím.

Kupodivu jejich dnešní "tip dne" nebyl tolik ztřeštěný jako obvykle. Dokonce se mi líbil, třebaže jsem i po třetím přečtení nevěděla, o co se vůbec jedná. Mělo to rytmus. Velmi vzácná charakteristika.

Chtějí toho po mě mnoho. Některé žádosti budu muset odmítnout, i když je to celkem riskantní. Ale musíte pochopit, že obraceč času nevlastním. A i moje zdraví, zvláště nervy, není nejlepší. Po tom roce čtyřhodinového spánku... ještě teď se mi občas objevují okna v paměti. Může to být ale způsobeno taky syndromem prázdninové senility.

Učební pomůcka

Obvyklý člověk v obvyklé situaci - realismus.
Obvyklý člověk v neobvyklé situaci - baroko.
Neobvyklý člověk v neobvyklé situaci - romantismus.
Neobvyklý člověk v obvyklé situaci - Mary Sue.

Noční radosti (haha)

Nějak se nám tu za poslední dobu rozmnožily básničky. Přičemž nesmyslné. Přidám další.
***
Убей того, кто лих и весел,
Убей того, кто чушь несет,
Убей того, кто ветром в поле
Посмертных радостей снует.

***
Dal Bůh přímku,
stočil ji v kruh
a věnoval lidem:
"Toť vaše cesta."

***
Na ruce dívky
třpytí se zlatý náramek.
Znak zotročení.

Den uvnitř světa

Není nutno se prohýbat pod měňavý svět, jednou se prohne pod vás... jednou se prohne pod vás...

Slova jedné písničky Stroje času. Pokaždé nejde dobře přehrát na mém mp3, protože si neví rady s formátem wav. Jinak řečeno, dostanete to, co si přejete, teprve po menším úsilí. Je to zvláštní, ostrý text doprovázený lehce bluesovou hudbou.
Byla jsem ve škole. Hodinu. Tento rok se pokusím přežít - jako ostatně vždy. Nevím, jak budu maturovat - na otázky o Akutagawovi bych odpověděla, pokud ale po mě budou chtít české spisovatele, nevím si rady. Četla jsem akorát Erbena a Němcovou, povinně v šesté třídě. Nebaví mě to.
Pořádá se po devítce ples? Prosím, ať ne. Určitě ne. Stejně bych nešla.
Ať žije Peter Hoeg... Cit slečny Smilly je jakási polobeckettka. Hoeg občas vypustí uvozovky a jeho styl se podobá modravé mlze, opojné, čisté, destilované. Činné. Smille bych nerozuměla.
Čekám, až si vzpomenu na češtinu. Ve vlaku mě napadly zajímavé věci, mám je tady poznamenané v bloku, ale nevím, jestli si na ně vzpomenu tak, abych jimi mohla psát. Budoucnost bývá dvojí: přibližující se a konstantní, nenaplnitelná, avšak plánovaná. Moje "psaní" se vztahuje ke druhému.
Mensura Zoili... A.R. mi poskytl jednoduché sousloví použitelné ve všech těch případech, kdy je třeba mnoho slov typu "omezení, ohraničené vědomí, literární nezkušenost, slepý patriotismus, hloupost obrazu světa, hloupost dodržování bezcílných ideologických rituálů". Ta povídka je geniální. Takovou na saspi nenajdete. Byla by to parodie na sebe sama.

Toť vše.

...

Jsou věci, které neumím.
Psaní.
Mluvení.
Vyprávění.
Jedny z nejsamozřejmějších činností, činností, o nichž mnozí ani nediskutují, a když ano, tak jen v detailech. Jako se nediskutuje o chůzi a dýchání - jsou samozřejmě jisté odrůdy u různých sportů atd, etc, ale nikdy se nemluví o nich samotných, JAK se to dělá. Tedy, obvykle ne.
Nejdou mi jazyky. Znám dokonale dva, ale nikoliv každý zvlášť. Je to vlastně jenom ten jeden jazyk, smíšený z prvku ruštiny a češtiny - a tím je zaviněna má neschopnost normálně se vyjádřit. Každé slovo, každá věta tak, aby dávala smysl, je pro mě těžkou prací vyžadující neustálé soustředění.
Chtěla bych psát. Ale nemůžu. Neumím.

Jsou věci, které zčásti znám.
Kreslení.
Fotografie.
Spisovatelé.
Zčásti je klíčové slovo - někdy nemám tušení o těch nejsamozřejmějších a všeobecně známých faktech, a co víc - někdy se to snažím podat jako přednost. Jako například teď. Neprahnu po vědění, aspoň ne dostatečně dlouhou dobu. Neprahnu po slávě, ne pořád. Nemám cíl - asi proto, že jsem si dokázala ve svých hloupě nelogických myšlenkách, že pravdou je pasivita. Nemám jakýkoliv dlouhodobý plán - ke všemu přilepím popisku: "Nějak to vyvrbí."
Tedy, pokud vezmeme klasické (a tudíž divně nepřesné) měřítko, člověk jménem A.Viationne je na nic.
Nevím, co si myslíte vy.

Koncept dnešní společnosti se zdá být jakousi klasikou převrácenou naruby. Zůstala obálka - hraná úcta k předkům typu "ti věděli líp", slintání v galeriích před obrazy renesančních malířu, štěněcí obdivování květin a miminek. Obálka. Obsah se vytratil, vypařil se, byl vyžrán zevnitř proudícím časem. Stavby chátrají.
Jen málokdo v Evropě opravdu ví o čem mluví. Ti ostatní si to většinou jen myslí a strnou nad sebou ve sladkém úžasu.
Tenhle odstavec se dá vyjádřit jedinou větou: "Dostojevskij je in". Nálepka.
Kdysi mi do návštěvní knihy psal uživatel zvaný Esk, který byl snad destilovaným příkladem tohoto typu myšlení. Chtěl vypadat inteligentně, a tak rozmlouval na "vysoká" témata, která chápal asi tak jako ústřice horolezectví.
Je pravda, že ti, kdo se zajímají o psychologii, většinou nemají nadání k jejímu pochopení.

Nad jezerem

Неслись над водою безликие мысли,
Неслись и рассыпались
В каплях без смысла.