Caer Arianrod

A šli až na konec, kde padají deště...

2007-09-06T20:31:00.000+02:00

Kdyby to bylo možné, tak tento blog skončí. Jenže to možné není. Autorka se egoisticky potřebuje vypisovat, třebaže je příliš zlá a ostrá (neměla po obědě lízat nože) na to, aby její blog byl ke čtení příjemný.
Když popojedete trochu dolů, nezježí se vám vlasy? Asi jo. Určitě.
Byl by tu ještě jeden důvod pro zrušení a to ten, že na světě existují jistí tiší šmíráci, před kterými se bojíte vyzradit něco z vlastního místa bydliště, cest a míst, kde se pravidelně nacházíte. Proto je tento šílený spisek čistě myšlenkový.
Nevím co psát, nemám co psát, abych se nevystavovala (třebas malichernému) nebezpečí a aby se to tu zároveň dalo číst. On totiž nikdo nikdy neřekne "máš hezké příspěvky". Vždycky se veškerý zájem soustředí na obrázky - věc celkem pochopitelná, když se na ty příspěvky podíváte.

Fuj.

...

2007-09-06T18:12:00.000+02:00

Pořád slyším, že něco s něčím nesouvisí. Jenže pravda je taková, že souvisí všechno se vším. A už mě nebaví vysvětlovat, jak.
Vesmír není místo, ale proces. A není to vše tak jednoduché, milí přeinteligentnělí bloggeři. Nesouvisí jenom dvě věci, nýbrž celé myriády, a my můžeme jen sledovat nit souvislostí.
To, že mě Barcík se zlomyslností kopl do nohy, a říkal při tom "rusko" (a to malé r tam bylo slyšet), přímo souvisí s tučnými obědy a kecy o komunismu.

Omlouvám se všem ostatním, ne přehnaně konzervativním čtenářům, kteří nepochopili... avšak jich moc nebude.

Blecha

2007-09-06T16:55:00.000+02:00

Was here. I was here.
Tyhle slova... nenávděla-ím. Ne ty nahoře. Nic. Slova začínající na N mají odkázat na nemožnost jiných slov.
Tenhle zatracený okázalý styl psaní. Jak se ho mám sakra zbavit? Jak se mám zbavit toho všeho, těla, myslí, připoutaností. Smrtí ne. Tam to začíná znova.
Znooova.
Padám, pomyslel si sníh. A padal.
Etana, Naeta, Etna, viď, Taňo?

P.S. Napsáno ve stavu zběsilého šílenství. A nebudu říkat kvůli komu.

A ne...

2007-09-06T12:36:00.001+02:00

Štve mě, že... ale k čertu. Arogance? To kvůli tomu smajlíku, a jedné nazdařbůh plácnuté větě. Rusákům vlastní? Jaké jsou ty mýty flexiblilní... Jazyk? Jaký jazyk? Říkala jsem něco o jazyku?.
K čertu se vším.
Člověk si každé tvrzení rozmělňuje k obrazu svému. Tomu se říká "pochopit". A ten obraz je neměnný, pokud se v deseti-dvanácti letech ustálí, bude to navždy. Přesto, jako tvdohlavá ovce, se to snažím udělat. Změnit nezměnitelné, chcete li citát z učebnice dějepisu, jedné z věcí, která je skrz naskrz zmanipulována. Všude. Jenže se nám náš bývalý učitel Prakop (ano, takhle se to píše) snažil některé úlety autorů učebnice vyvrátit a uvést vše na pravou míru. Ale tady se učebnicím věří, stejně jako zprávám, třebaže jsou jedny jako druhé plné "lží dětem". A nejen dětem.
Nesnáším místečkový patriotismus. Vadil mi v Rusku, ale tady je zesílený a jakoby vektorovaný, jako laser. Spalující. Jakmile se člověk, jenž tady vyrostl a neměl v životě nějaké zvláštní problémy, dostane na dosah jednoho z TĚCH témat, zopakuje nějakou uznávanou polopravdu. Demokracie je systém. Nikomu na jednotlivých lidech nezáleží - ne víc, než to praví zákon. Pokročilá demokracie je zavádějcí. Jestliže se váš pes vykálí na neurčeném zákonem místě, dostanete pokutu. Vím, že se to čtenáři zdá vpořádku, ale... došli jsme tak daleko, že se probíráme výkaly něčích psů. Není TOHLE totalitarismus? Ano, je měkký, ohleduplný, ale všudepřítomný, v našich mozcích, duších, vědomích, a proto nás nenapadá se bouřit. Vždyť je všechno OK, ne?
A, koneckonců, nějaké bouření je nesmyslné - lidé si žádný lepší režim než demokracii a kapitalismus nenajdou. Jsou založené na faktech, a proto fungují. Socialismus byl založený na citech a ztroskotal.
Ale čeho je moc, toho je...

P.S. Ano, pane 13, kosmopoliTIčtějšího. Vám se nedějí překlepy?

Samba bílé můry

2007-09-05T15:14:00.000+02:00

Jméno písničky od Valeria Meladzeho. Její melodie má v sobě cosi... smutně absurdního. Nebo matematického.
Asi přestanu nadávat na saspi.cz, jelikož to zní, jako když bezdomovec pomlouvá boháče. Absence talentu neomlouvá. Pak to vypadá směšně. Řekli by, že závidím, třebaže něco jako závist necítím. Nevadí mi, když se někomu nelíbí moje obrázky, protože u nich většinou tolik nenadřu. Ale na psaní, na básních mi záleží. Je to jako kdyby vám plivli do duše.
Odcházím z toho serveru, ne tolik z rozhořčení, jako proto, aby mi nebral naději, že pisatelství zvládnu. Aspoň trošku. Avšak teď budu vědět, že je to lež. Nevím, kdy se toho pocitu zbavím.

Kupodivu jejich dnešní "tip dne" nebyl tolik ztřeštěný jako obvykle. Dokonce se mi líbil, třebaže jsem i po třetím přečtení nevěděla, o co se vůbec jedná. Mělo to rytmus. Velmi vzácná charakteristika.

Chtějí toho po mě mnoho. Některé žádosti budu muset odmítnout, i když je to celkem riskantní. Ale musíte pochopit, že obraceč času nevlastním. A i moje zdraví, zvláště nervy, není nejlepší. Po tom roce čtyřhodinového spánku... ještě teď se mi občas objevují okna v paměti. Může to být ale způsobeno taky syndromem prázdninové senility.

Učební pomůcka

2007-09-04T14:00:00.000+02:00

Obvyklý člověk v obvyklé situaci - realismus.
Obvyklý člověk v neobvyklé situaci - baroko.
Neobvyklý člověk v neobvyklé situaci - romantismus.
Neobvyklý člověk v obvyklé situaci - Mary Sue.

Noční radosti (haha)

2007-09-04T13:52:00.001+02:00

Nějak se nám tu za poslední dobu rozmnožily básničky. Přičemž nesmyslné. Přidám další.
***
Убей того, кто лих и весел,
Убей того, кто чушь несет,
Убей того, кто ветром в поле
Посмертных радостей снует.

***
Dal Bůh přímku,
stočil ji v kruh
a věnoval lidem:
"Toť vaše cesta."

***
Na ruce dívky
třpytí se zlatý náramek.
Znak zotročení.

Den uvnitř světa

2007-09-03T20:18:00.000+02:00

Není nutno se prohýbat pod měňavý svět, jednou se prohne pod vás... jednou se prohne pod vás...

Slova jedné písničky Stroje času. Pokaždé nejde dobře přehrát na mém mp3, protože si neví rady s formátem wav. Jinak řečeno, dostanete to, co si přejete, teprve po menším úsilí. Je to zvláštní, ostrý text doprovázený lehce bluesovou hudbou.
Byla jsem ve škole. Hodinu. Tento rok se pokusím přežít - jako ostatně vždy. Nevím, jak budu maturovat - na otázky o Akutagawovi bych odpověděla, pokud ale po mě budou chtít české spisovatele, nevím si rady. Četla jsem akorát Erbena a Němcovou, povinně v šesté třídě. Nebaví mě to.
Pořádá se po devítce ples? Prosím, ať ne. Určitě ne. Stejně bych nešla.
Ať žije Peter Hoeg... Cit slečny Smilly je jakási polobeckettka. Hoeg občas vypustí uvozovky a jeho styl se podobá modravé mlze, opojné, čisté, destilované. Činné. Smille bych nerozuměla.
Čekám, až si vzpomenu na češtinu. Ve vlaku mě napadly zajímavé věci, mám je tady poznamenané v bloku, ale nevím, jestli si na ně vzpomenu tak, abych jimi mohla psát. Budoucnost bývá dvojí: přibližující se a konstantní, nenaplnitelná, avšak plánovaná. Moje "psaní" se vztahuje ke druhému.
Mensura Zoili... A.R. mi poskytl jednoduché sousloví použitelné ve všech těch případech, kdy je třeba mnoho slov typu "omezení, ohraničené vědomí, literární nezkušenost, slepý patriotismus, hloupost obrazu světa, hloupost dodržování bezcílných ideologických rituálů". Ta povídka je geniální. Takovou na saspi nenajdete. Byla by to parodie na sebe sama.

Toť vše.

...

2007-09-02T15:41:00.000+02:00

Jsou věci, které neumím.
Psaní.
Mluvení.
Vyprávění.
Jedny z nejsamozřejmějších činností, činností, o nichž mnozí ani nediskutují, a když ano, tak jen v detailech. Jako se nediskutuje o chůzi a dýchání - jsou samozřejmě jisté odrůdy u různých sportů atd, etc, ale nikdy se nemluví o nich samotných, JAK se to dělá. Tedy, obvykle ne.
Nejdou mi jazyky. Znám dokonale dva, ale nikoliv každý zvlášť. Je to vlastně jenom ten jeden jazyk, smíšený z prvku ruštiny a češtiny - a tím je zaviněna má neschopnost normálně se vyjádřit. Každé slovo, každá věta tak, aby dávala smysl, je pro mě těžkou prací vyžadující neustálé soustředění.
Chtěla bych psát. Ale nemůžu. Neumím.

Jsou věci, které zčásti znám.
Kreslení.
Fotografie.
Spisovatelé.
Zčásti je klíčové slovo - někdy nemám tušení o těch nejsamozřejmějších a všeobecně známých faktech, a co víc - někdy se to snažím podat jako přednost. Jako například teď. Neprahnu po vědění, aspoň ne dostatečně dlouhou dobu. Neprahnu po slávě, ne pořád. Nemám cíl - asi proto, že jsem si dokázala ve svých hloupě nelogických myšlenkách, že pravdou je pasivita. Nemám jakýkoliv dlouhodobý plán - ke všemu přilepím popisku: "Nějak to vyvrbí."
Tedy, pokud vezmeme klasické (a tudíž divně nepřesné) měřítko, člověk jménem A.Viationne je na nic.
Nevím, co si myslíte vy.

Koncept dnešní společnosti se zdá být jakousi klasikou převrácenou naruby. Zůstala obálka - hraná úcta k předkům typu "ti věděli líp", slintání v galeriích před obrazy renesančních malířu, štěněcí obdivování květin a miminek. Obálka. Obsah se vytratil, vypařil se, byl vyžrán zevnitř proudícím časem. Stavby chátrají.
Jen málokdo v Evropě opravdu ví o čem mluví. Ti ostatní si to většinou jen myslí a strnou nad sebou ve sladkém úžasu.
Tenhle odstavec se dá vyjádřit jedinou větou: "Dostojevskij je in". Nálepka.
Kdysi mi do návštěvní knihy psal uživatel zvaný Esk, který byl snad destilovaným příkladem tohoto typu myšlení. Chtěl vypadat inteligentně, a tak rozmlouval na "vysoká" témata, která chápal asi tak jako ústřice horolezectví.
Je pravda, že ti, kdo se zajímají o psychologii, většinou nemají nadání k jejímu pochopení.

Nad jezerem

2007-09-01T19:59:00.000+02:00

Неслись над водою безликие мысли,
Неслись и рассыпались
В каплях без смысла.

Kruh

2007-08-30T18:00:00.000+02:00

Chtěli jste žít?
Chtěli jsme mluvit.
Chtěli jste hádat?
Nezbývá nic.

Měli jste být
a nechat se vést.
Měli jste žít
a nechat se nést.

Řekou, jež teče v kruhu...

Noční výpisky

2007-08-30T12:25:00.000+02:00

Dvě krátké básně, obě jsou v ruštině. Kdo nezná, má smůlu...

Я хотела быть светом,
Лететь над лугами, полями и морем,
Лететь как бесплотная тихая сила
И в вихре заполнить безбрежное небо.

***

В далеких весенних садах мы забыли
Те годы телесные,
Годы пустые.

Noc, ulice, lucerna...

2007-08-29T16:12:00.000+02:00

Dusk, a street, a light, a drugstore,
A world without sense, and dull.
A quarter-century yet to live for --
So it shall be. Without result.

You'll die -- resume from the beginning,
And, as before, it all repeats:
Dusk, the canal's icy ripples,
The drugstore, light, and city street.

(Alexander Blok, translation by Kathy Sowa)

Nemá to ani zdaleka takový ráz jako v originále... jenže teď se v ČR ruština prakticky nevyučuje, takže sem dávám anglický překlad.
Poslední verš první sloky měl posloužit jako motto RAA, ale nějak vám nevím - anglicky zní mdle, rusky to nikdo nepochopí. Česky by to bylo taky divně - Vše bude tak. Konec není. ...
Je to snad nejznámější Blokova báseň, párkrát ji dokonce použili v reklamě, někdo ji taky načmáral na barák v Holandsku... cituje se všude... Jenže mám pocit, že většině lidí nedošlo, o čem doopravdy je. No, mohu se mýlit. Jako obyčejně.

Hydrogenium

2007-08-15T14:11:00.000+02:00

"Vedle jiných nejsem nic," posteskl si atom vodíku.

Zvlášní dvojsmysl. Neshoda očividného s...eh...očividným. Nejjednodušší, přímý jak facka, jeden elektron, jeden proton, jeden neutron... na uran nemá, že? Ani jeho těžké izotopy nejsou tolik nebezpečné. Prostě šedá myška.
Až na to, že je to nejhojnější prvek vesmíru.
Mám radši jednoduché lidi. Příliš se nemýlí. Bez té hloupé filozofie, bez planých řečí o antropocentrickém světě, haha, o cestování časem, ah, zabiju své předky... máme časoprostor, ale ksakru, když vlezete do červí díry, vyletíte jinde, chápete? V jiném vesmíru...Nepotkali jsme žádného kontramota, tak proč ksakru by tu měla okounět ještě nevytvořená hmota..?
Nevěřím na cestování časem. Ale vím, že je to možné... po kolizi. Haha, zase, stejný výsledek.
Někteří si myslí, že jdou pryč, že jdou ven z tohoto světa, jenže jejich cesta je kruhem... prstenem zpátečního času... byli jsme jinde, jsme jinde, a nevíme, že jsme zpět. Tady. Zase. Pořád. Nirvana jest cílem? Opravdu? Pravdou je pasivita. Cíl je krásný, ale je to...výmysl. Neznamená to však, že není hmotný. Vesmír je podivuhodně flexibilní, když pořádně velký jeho kus CHCE běžet jinam než praví zákony, nic mu nezabrání. A lidé už celá století dokazuje světu, že není takový, jaký je. Neříkejte, že nakonec neuvěří. Informace je stejný blivajz jako energie. Sice lidský výmysl, avšak poddajnost reality není specializovaná...

Omlouvám se za svou češtinu. Ruština je stejná. Nedokážu dát pár slov dohromady.
Jsem horší, méně schopnější než ostatní. Podle jejich měřítek určitě. Neumím dělat tyhle všechny věcičky typu psaní, rozmlouvání a rozjímání nad smyslem bytí. Zdá se mi to šílené. Všechno. A taky mi pořád tvrdí, že jsem něco jiného, než jsem. Je možné, že jim nakonec uvěřím.
Jako atom vodíku.

Četla jsem Abeovu "Cizí tvář". Každopádně se mi líbila víc, než "Žena v písku", snad proto, že je pozdější, snad proto, že tu druhou jsem absolutně nepochopila. To máte tak, když se snažíte porozumět vám absolutně cizímu myšlení. Abe je materialista, strašlivý materialista... a sociál, jak by řekla Bella. Narozdíl od Akutagawy, který se sice taky zapsal k ateismu, avšak mu nechybí volnost...

Cosi. Ne, není to synonym něčeho. Je to vlastní jméno. Cosi, beztvarý tvor, jehož vědomí se nachází vně hlavy, jehož tvář představuje bílou masku beze rtů, nosu a očí - místo kterých má dvě malé černé díry, aspoň tak vypadají. Je to "živá" projekce vesmíru uvnitř samotného vesmíru. Svérázný chytrý a němý auditor. Postava Reductio ad Absurdum.

Vznikla při zmínce Mamleeva o zrcadle, které odráží pravé já člověka, jeho podobu tam nahoře. V tu chvíli jsem měla pocit, že bych tam uviděla tohle...

Kresbičky

2007-07-29T18:41:00.000+02:00

Hodím jich sem rovnou několik...

Surrealistická nuda (A4, centropen)

Chlap, co ignoruje gravitaci (A2, tuš, centropen, modrá a stříbrná akvarely)

Eithne Eldarová, skica

Výlevka

2007-07-28T13:21:00.001+02:00

Bolí mě hlava. Strašně. Asi jsem příliš mnoho spala..., ale víte, to je jedinná činnost, co vás nenudí. Pak musím vydržet den, který strávím běháním mezi kompem a koupelnou, protože mě bude strašlivě zajímat, jestli nepřibyla další kapitola neoficiálního překladu HP. Však víte. Když je to jediná zajímavá věc ve vašem světě, tak se k ní upnete. Pak zase usnu, probudím se, a...
Ještěže odjíždíme v úterý a vrátíme se za tři týdny. Hurá. Nebudu mít to pokušení sedět na netu a zapínat ICQ, takže se mi trochu vyčistí mozek... aspoň doufám. Vlastně je reálný svět v něčem lepší než tenhle - od lidí se můžete držet s odstupem, poslouchat slova, a né mysli. Tady, kde se veškeré názory vyjadřují převážně v psané formě, to nejde. Buď slyšíte, vidíte, vnímáte ta vědomí a nebo nic. Nemůžete klouzat. Je tu nerovný terén.
Ztrácím možnost líbit se lidem v psané a v kreslené formě. Dřív, když jsem byla malá, je to zajímalo jako... zajímavost. Jde o to, že nikdy nenapíšu nic, co by se druhým - jako jednolité látce - líbilo. Mozky v souznění vytvářejí nový mozek, avšak ten má inteligenci pětiletého dítěte.
No, oni mi na saspi tu básničku publikovali, ale označili ji známkou "2". To dělají vždycky, když něco nepochopí - Lillianina "Hra o osud" ji má taktéž, a přitom se mi líbila nejvíc z jejich dílek... tedy, když nezapočteme nezveřejněné. Chtějí smysl. Ach! Označují ho za hlavní kritérium - pokud povídka nemá ostře čitelný děj a/nebo ostře čitelnou myšlenku, tak to samozřejmě znamená, že je špatně napsaná. Z druhé strany, co vím, tak v japonské literatuře se příliš jasná zápletka počítá jako vulgární. Někteří lidé prostě nechápou, že vytvořit nesmysl je pořádná dřina, zato smysl - jak píšou básničky, že narovnají prózu do veršů - se dělá lehce. Udělaní nesmyslu se neobejde beze snu, bez volnosti... Tvorba smyslu potřebuje jen řetězy. A synonimické odvíjení.
A ke všemu, "Sociální věčnost" nebyla úplný nonsence. Jen byla trochu zastřenější - tomu, kdo zná, anebo je schopen znát výchozí myšlenku, se odkryje. Ti ostatní ji nechápou, jelikož je za jinými hranicemi uvažování. Za jinými, ne za širšími.

Tak nějak to vypadá na pěkně naštvaný příspěvek, co?:)

Bez názvu

2007-07-26T20:17:00.000+02:00

"Měl by zůstat pocit? Jakže...?" Viktor vypadal zaraženě. Uchem doslova zíral do telefonu. "Jaký pocit?...Ne...Ah...Nechápu, ale vyřídím." Pak klapl zavíraným mobilem a nepřítomně se na mě podíval. "Máš jít."
"Proč?" zeptám se a taky si na něj odložím pohled.
"Nevím. Ale máš."

Jak nesmyslná je ta ideologie činu, kterou nám vnucuje už fakt, že jsme lidmi. Tohle nahoře měl být úryvek z Reductio ad Absurdum, povídky, kterou nikdo nejspíš zase nepochopí. Ono Setkání bylo oproti tomu lehké jak facka, a přece to někteří jedinci nepobrali...
Tedy. Ne že bych něco chtěla napsat, protože to tak jako tak zůstane v mezích plánu.
Koupili jsme další tři knížky. Už ani nevím, na co. Když jsem v metru četla doslovy a informace o autorech, bylo to, jako když vám někdo úplně cizí vyloží své názory ohledně důvěrně známého člověka. Tedy se s těmi vašimi naprosto neshodují.
Na Saspi jsem poslala básničku právě o tomto jevu. Jmenuje se "Sociální věčnost" a nechtějí mi ji zveřejnit. V posledních měsících mám sklony psát krátké, (ne)výstižné a jakoby haikovské verše...

Odejdeš a zanecháš
pár věcí, které byly mimo;
pár věcí, které byly přímo
vyplňovány prázdnotou.
A strakatou,
pompézní vůlí
zvoleny jsou stěny.

Nesnaž se, tvé stěny ti po smrti - a některým šťastlivcům při životě - zvolí někdo jiný, a pokud jsi dostatečně slavný, tak několikrát. Za doby sovětské vlády se hra "Revizor" označovala za jasnozřivé proroctví pádu kapitalismu. Což je, když si to přečtete pořádně, blbost. Vždyť nakonec vyznívá i lehce nábožensky.
Jedním z důvodu, proč nemám ráda starou klasiku, je to, že vypadá tak, jak si většina lidí představuje literaturu - tedy cosi vážného, zdlouhavého a nevýstižného. Ani nevíte, jak nesnáším takové ty znalce, kteří "bědují nad dnešním uměním". Oh. Aby se z toho chudáci nezhroutili.
Tenhle rok se mi dostal do rukou jeden román očividně neznámého spisovatele, dílo, jež neslo všechny znaky "špatné literatury". Heh. Líbilo se mi. Bylo v něm něco... barokního. Člověk, který neovládá prostředí, a přece... Napsal to jakýsi Jack [Vens]. Možná ho někdo zná. Každopádně nevím, jak se to příjmení píše...

Zase se mi vrátily zábrany v psaní a vyjadřování. Zapomínám očividné věci. Pomozte mi se z toho dostat...

Zapomnění

2007-07-25T19:46:00.000+02:00

Tolik známá chuť, najednou stokrát zesílená a proto nová, chuť, v níž se mísila hořkost a kyselost, působila na myšlení jako sklenka jedu. Vypínalo se a balancovalo na hraně, protože si nebylo jisté, zda se má vrátit zpět a připomenout si... připomenout...
Žena odložila sklenici, na jejímž dně zůstávaly zbytky šťávy a několik citrónových semínek. Lepší než alkohol. Jen pomíjivější.
Vědomí se vrátilo a vrátila se mimozemská cizota, smíšená s odporem z uvěznění ve vlastním těle.
Eithne Eldarová si zmučeně opřela lokty o stůl.
Tohle nemělo konec.

Nálezy

2007-07-24T19:59:00.000+02:00

Projela jsem zase google se svými oblíbenými hesly - totiž Akutagawa, Yeats, Joyce, Beckett - a co nevidím: odněkud se vynořily fotky, jichž jsem si před tím nevšimla. Hlavně mě nadchl obnovený obrázek mladého Riunosuke (vlevo). Typuju ho na dvacet.

Teď už je dávno mrtvý. Nikdy nebyl starý.

Jednou mě postihlo vědomí otázky - proč takoví lidé vůbec umírají? Jenže odpověď jsem už znala předem. Ne, zůstávají živí. Věčně. O malířích a spisovatelích nikdy nemluvte v minulém čase.

Samotnému R.A. se takový osud nelíbil. Možná ano. Ale nejspíš mu to bylo jedno.

Všechno už je mu vlastně jedno.

Docela mě zarazilo, že v povídce "Jezevec" zmínil Yeatse - připadá mi, že zná snad každého, kdo udržel pero. Akorát na Joycea si (zatím) nikde nevzpomněl. A proč taky? Byli takřka vrstevníci.

No, dost těch kydů.

Tady máte další obrázky:

První dvě: Beckett, potom Yeats, třetí: Joyce s kamarády:P Je ten, co jde uprostřed a vzadu.

Nebe a okna

2007-07-24T18:25:00.000+02:00

Nedávné fotky:

Starší:

Banální

2007-07-22T19:01:00.000+02:00

- Chtěli jste utéct?
- Ano.
- Chtěli jste létat?
- Očividně.
- Chtěli jste zmizet?
- Všichni.
- Chtěli jste se rozplynout?
- Pokaždé.
- Navěky?
- Ano.
- Duší bez těla a svědomí, bez myšlenek..?
- Chápeme tě...

Mám psát? Ne. Bude to staré. Oheň postrádám, a všechno, co potřeboval svět slyšet, bylo řečeno před třemi tisíci lety.

Nejhorším prokletím je, když víte, co se děje. Nebo si aspoň myslíte, že to víte.

Marz

2007-07-20T23:42:00.000+02:00

Viděla jsem...film.
Zamýšlel se jinak. Možná. Ale teď nechci mluvit, protože jinak zabiju ten pocit, který... víte, jak vypadají černá, oprýskaná okna s vymlácenými skly? A jak se díváte do jejich hlubin, do hlubin, které jsou za prostorem, a přece ohraničeny, do hlubin, kde se v koutě krčí hysterie, a může... letět... pryč...
Bylo to o něčem jiném. "Nositel meče" také byl. Jsou si ale podobné, třebaže se v prvním případě jedná o absurdní tragikomedii, ve druhém o krvavou poloviční fantasy.
Ten film se jmenoval Marz.
Přiléhavý název.

Eh...

2007-07-19T00:14:00.000+02:00

Proč mi povídky nikdy nikdo nekomentuje? Zvláštní...
Na Literu to mohl být špatný znak, jelikož tam jsou lidé zvyklí se k nekvalitním "dílům" nevyjadřovat. Možná z lenosti, co já vím. Ale na potterpovidky.cz to už vypadá přinejmenším divně. Tam je zvykem ozvat se autorům v každém případě, a celkem rychle. Jenže kromě poznámky Neviathiel o možném ukradení tam není vůbec nic.
Na saspi.cz redaktoři povídku už delší dobu čtou, a buď ji považují za tak do očí bijící blbost, že ji už tři-čtyři dny nezveřejňují, nebo nemohou pochopit. Se stejným výsledkem. Možné jsou ovšem obě příčiny najednou.

Omlouvám se za duborubný styl, ten zavinily nejspíš záchvaty smíchu nad Adriančinými oglosovanými povídkami - originál už bohužel není na netu k mání -, a taky za něj může částečně i Beckett a aktuální čas.

Absurd

2007-07-17T19:13:00.000+02:00

Dneska jsem psala... či spíše se vypisovala. To vidíte už podle těch básniček. Teď sem hodím kus něčeho... nevím čeho, pochybuju, že to někde použiju. Byla to čiročirá vypisovačka z aktuálního stavu.
Vím, že tento blog sledují některé tiché osoby. Dobře. Ať vědí.

***

Jak hloupé a nevýrazné jsou její okovy. Má bílý, laciný roubík. Chce mluvit - ach, jak banální -, možná křičet, nejspíš řvát. Teď jen visí za ruce na stěně. Jednoduše spí, a myslí si, že spánek je dál, než železné náramky.
Skrze kůži ji prosvítají kosti a oči, nyní přivřené, postrádají zorničky.
Byla napůl jinde, ale nemohla jít dál.
Dveře cely se otevřely. Vešla vylekaná dívka šestnácti let, která si na prsa tiskla batoh. Muž za ní něco tlumeně řekl a pokynul ji gestem na lavici u protější stěny. Dívka se otočila, vyměnila si s věznitelem roztržitý pohled a sedla si. Dveře se zavřely. Sluneční světlo z napůl slepého okna nepřehlušovalo soumrak v místnosti.
"Říkali, že mě slyšíš", pravila pomalu a olízla si rty. "Já tě nevidím, ale chci ti říct, že tě Magda pozdravuje."
Postava, připoutaná u stěny sebou trhla a probudila se. Uviděla nově příchozí, jejíž tvář byla napůl ponořená ve stínu a napůl osvícená bílým, mrtvolným světlem. Chtěla se pohnout, dát najevo vděčnost - a dívka ji uslyšela.
"Ach... jo, jsi tady." odmlčela se. Nebyla zvyklá mluvit se stěnou.
"Tvůj otec zase trucuje, chci říct, že ti přinesl nové, lesknoucí se ozdoby - tyhle tě prý tíží. Slíbil, že tě vyvede na procházku, pokud si s ním promluvíš, a -" zmlkla, když uslyšela prudké nadechnutí, jakoby výkřik pozpátku a podivné, tiché praskání, jako když se řetězy zatínají do masa.
"- a chce tě vidět."
"Lž!!!"
Kamarádka udiveně pohlédla kamsi nad její rameno. "To ne! Přesvědčoval, a říkal, a... argumentoval..." hlas se ji vytratil. Věděla, že něco dělá špatně.
Něco špatně... jenže co? Postava věděla, že ta holka to nejspíš nikdy nenajde. Může za to její batoh a - o bože - výraz ve tváři. Pak boty, ruce, prsty, oči, světlo... vše.
Ah, myslí si, že neví. Ona ví. Všichni ví. Jen zamítá, jako... jako kočka, když loví, zapomíná na vše kromě své kořisti. Nemá čas. Hloupá. Chceš chytit myš a vláčíš za sebou buvola...
Ne. Už je dost stará na to, aby překousala provaz...
...a dostala se do železných okov. Do okov, které miluje, a z kterých má radost. Do neviditelných pařátů...
Přízračné ženě nebylo jasné, kdo se má hůř - ona nebo ta kamarádka.
Vzpomněla si... na vypálené šedé pole, na vysoké komíny, tolik neoblíbený symbol pokroku, jenž se vznášel černým stínem pod ocelovými mraky, na černou vodu, svatou vodu, tehdy ano, a potom... na žluté jahody a vysoké příkré schody, které vedly nahoru, nahoru do místnosti s velkými okny, kde stál muž a viděl... viděl stavbu, co měla za nějakou chvíli spadnout a nechat zemřít dělníky na mor, ty, které nezasypala... zemřít v zastaveném čase a slíbit bledým sochám budoucnost.
Pak se rozsvítily cizí, daleké, věčné hvězdy na fialovočerném nebi. Větve stromů narážely do oken vlaku a házely dovnitř listí a brouky, jenže jim to bylo jedno, jim, bledým lidem, sedícím a zírajícím do prázdna...
Když se znovu probrala, dívka už byla pryč. Snad dopověděla vše, co měla v plánu.

Lillianovské

2007-07-17T16:32:00.000+02:00

Zemřete, věci,
co bloudí pod šedým nebem.
Zemřete, šneci,
plahočící se po pustině.
Zemřete, blázni,
jež milují svá pouta.
Zemřete v kázni,
již chápete jen vy...

Zemřete, lidé...

Bez názvu

2007-07-17T16:01:00.000+02:00

Kdosi řekl,
že začne
zvracet.
A dodal:
potřebuju kyblík.
Kdosi pravil,
že začne
ztrácet.
A řekl:
budu hledat.

Nestihl však ten,
jenž zezelenal,
dostat pytlík.
Nestihl však ten,
jenž uviděl,
najít ztrátu.

Poznámka - autorská práva

2007-07-16T21:17:00.000+02:00

Ach jo. Používám nicky: A.B.Viationne (a obměny), Boadicea a Benarddim. Byla bych se vyhla mnoha nepříjemným a trapným maličkostem, kdybych se všude podepisovala stejně, ale... no, zeptejte se Belly. Ve změně jména je jistá neodolatelná nezávaznost.
Povídka "Setkání" byla publikována na minulém blogu (viationne.bloguje.cz), na http://www.potterpovidky.cz/, na http://www.saspi.cz/ a taky na http://www.liter.cz/.
Omlouvám se všem, kdo se v tom zprvu zamotal... O porušení autorských práv se nejedná, pokud si je poruší sám autor:))

A hlavně děkuji Neviathiel, která duchapřítomně a včas zaalarmovala.

Lži

2007-07-16T20:56:00.000+02:00

Sedí na opěradle lavičky v parku.
"Divné, poslední dobou potkávám samé normální lidi. Předtím byli...jiní, nemyslíš?"
Mladý muž vedle ní neurčitě pokrčí rameny. Větve stromů, mluvící jednolitým hukotem, vypustily ptačí křik.
"Jen... jsou lepší. Zajímají se o nás," dívka se zakouslne do rtu. Průběžně ji navštěvují myšlenky..., a průběžně je zahání.
"Asi, jen se mi zdá, že vždycky byli stejní."
Udiveně na něj pohlédne a spatří jiskry hlo-, hravosti. Usměje se. On úsměv oplatí.
Dívka zakloní hlavu, napne-svaly-zad-a-zaostří, zamrká a podívá se na hvězdy. Šepot listí ustane.
"Proč jsou tady?"
"Pro nás," a dlouze ji políbí. Trvá to věčnost.

A tak skončí vše.

Žár pošetilosti

2007-07-16T18:27:00.000+02:00

Teplo, rudo, nevýslovně
bloudí mysl
ve zpoceném světě.

Teplo, spalující teplo se převaluje pražskými ulicemi jako zlatavý sirup a obarvuje tváře rudě. Prý tomu tak bude do středy... dva dny už nevylezu.
Pošetilost mě zahnala do kouta, její hladina vystoupila nad hlavu... na srpen mám odjet pryč. Díky bohu. Když nevidím lidi, přestávám myslet jako oni.
Ale pak mě čeká celý rok zápasu s pavučinou...

Píseň absolutního štěstí...

2007-07-15T19:51:00.000+02:00

Jsem svobodný,
jako pták na nebesích.
Jsem svobodný,
zapomněl jsem, co znamená strach.
Jsem svobodný,
stejně jako divoký vítr.
Jsem svobodný,
doopravdy, a ne ve snu...

Kipelov zpívá... píše si texty sám? Každopádně...
Víte, o čem je ta píseň? Ne, ten chlap se nedostal z lochu... "Ztratil jsem pozemské okovy...Světlo prochází skrze mne... jsem svobodný od zla i od dobra, a v mé duši už není místo pro tebe..." Je to o smrti, ale jen okrajově.
Je o tom, co bych viděla v zrcadle z Erisedu. Je o absolutní, ničím neomezené, surreální svobodě... hloupá, zemská láska, říká. Jde pryč, jde jinam, jde kamkoliv...
Kdo nezažil tu touhu, nepochopí.

A ještě něco...

2007-07-14T20:45:00.000+02:00

Fotky

2007-07-14T20:19:00.000+02:00

Něco málo ze cvaků... Na Lillian nemám, ale to je jedno.

Mrak

2007-07-14T20:12:00.000+02:00

Víte, že nemám co psát?
Sedím doma. Dokola a dokola, jako v bludišti, jako na kolotoči. Pořád někdo mluví. Kdosi vydává zvuky, jasné, bouřící vzduch.
Skončily mi poslední změny, nebo si jich nevšímám. Baudelaira číst nemůžu, leze na nervy. Mluví v konturech, né v barvách - můžete jakkoliv dokonale vystihnout obrysy, ale barevnou náladu tam nedostanete. To už je na čtenáři, jak si všechno vyloží.
Rondo... stejné, dokola, jen s různými obměnami. Ale něco se mění. Pořád. S časem. Věci už nejsou věcma, co byly před okamžikem. Odchází dozadu; možná umírají.
Ještě nemám dodělaného Orlova, a už se chci pustit do Mrtvých básníků... tedy jestli vůbec se do nich pustím. Zápal přejde. Nemám list A3, všechno ostatní se dá najít. Slibuje, že zítra vyjdem ven. To doufám.
Jsou některá slova, jež není možné přeložit. Například ruské sloveso - možná soudobý neologizmus, možná výraz tak starý, že vypadá jako nový - "mrakobesiť". Sestává z kořenů:
mrak - soumrak, tma. Přeneseně neprůsvitný, temný, hluboký, beznadějný (viz český výraz "mračit se" - nemá nic společného s nebem a oblaky...).
bes - čert, nečistý duch. Besiť(sa) - nabírat, štvát (se), běsnit; také šílet, dělat neobvyklé, zbrklé věci. Zmítat se duší.
Takže to česky bude "temnoběsnit". Mamleev to používá pro vyjádření stavu temného potěšení z surreálních věcí, dobrovolné ztráty rozsudku před jejich tváří. Pak si tento výraz zabrali ještě gótové, ale u těch nevím...
Zažila jsem něco podobného jen jednou. Byla to hlubina... ne, zrcadlo, ve kterém byl šílený odraz, a vy jste věděli, že stačí málo, aby se ten odraz stal NEJENOM odrazem. Ponořili vás do vlastního šílenství a řekli "čum na to a dávej si bacha". Vševědoucnost je slabost. Na pár hodin jsem ji měla, ale pak pud sebezáchovy zatáhl závěsy.
Už nechci.
Ne, chci.

Učení

2007-07-13T19:35:00.000+02:00

Nemám s nikým mluvit... asi je to jediné východisko z této situace. Jsem ve slepé uličce a nevidím nebe. Nevidím vůbec nic, nic necítím. Chci jen jíst, spát a čekat. Nečinně.
Skončím tak? Může za to pavučina. Je jí příliš mnoho, příliš zamotané, příliš pevné a hermetické...
Na chvíli, doufejme, jsem ztratila to, co znám a umím. Zbyly věci, umění kterých je daleko pod nulovým bodem. Mezilidské vztahy, například.
Vědění se mi dostalo v čtrnácti letech po narození, možná se vrátí čtnáct let před smrtí.
Dobu mezi tím zbývá strávit učením.

Ko!

2007-07-12T16:26:00.000+02:00

Mám vlastní kuřátko! Nejdřív mělo být zelené, ale řekla jsem si, že je možné si aspoň jednou nějakou tu škodolibost odpustit...

adopt your own virtual pet!

Nepochopitelne

2007-07-11T22:43:00.000+02:00

Veci mi ujizdeji. Pisu ted z pocitace nasi pritelkyne. Je tri ctvrte na jedenact. Nevim kdy se odtud dostaneme, mamka rada mluvi. Nemaji tu cestinu, takze se budete muset vyporadat s absenci diakritiky.
Veci se meni, rozpadaji se. Kamenne stavby se promenuji casem v pisek... nitky teorie se mi rozebehly na vsechny strany. Najednou se vyrojilo hejno vyvracivych hypotez. Nevim, co se deje. Jde to jinak... ne, vzdyt jsem vlastne nic nepredpokladala, NEMOHLA jsem. Chtela jsem pockat a cumet na to, jak to vyvrbi.
Kolize neni jediny pomalu prechazejici proces. Ma zvlastni faze, ktere se meni jinak... jinak s casem u kazdeho zatraceneho vedomi. Nebo ne. Nemam dukazy, neni skoro mozne je najit. Jen ja, Lilly a ta holka, pak jeste nekdo, ale je dost mozne, ze neexistuje. Bella nic nehlasila, ale je mozne, ze si takovych veci nevsima... musim projit blogy, vsechny, ne, cim vic, tim lip. Jenze nemam cas. Teda mam cas, ale prave proto ho nemam. Dejte absolutni svobodu cloveku a spoutate ho. Dejte mu vsechnu silu na svete a udelate ho bezmocnym.
Sakra. Jestli... jestli tika u kazdeho jinak, tak v progresi to znamena, ze se neoddeli JEDNA nerealita, ale miliardy pro kazde vedomi. Nebo jeden soubor, balik, se vsema tema vedomima... vesmiry ve vesmiru.
Ale jo, sakra, ze jsem si toho nevsimla. Kazdy ma jen jeden mozek. Zijeme v jistote, ze ten nas je jediny vjemlivy, protoze MY ho vnimame.
Kolik je jeste tech skrytych podnetu... miliony? Prilis male cislo.
Jestli zase nejaky zajimavy kikl kolize je nesmaze jedinym mavnutim imaginarni ruky...

Ale ne. Fakt tomu verim? Fakt verim tomu vsemu? Treba je nas vesmir stvoren uz tak, ze je geocentricky... vite u nekonecna, kolem ceho se otaci? Jiste, ale ne presne. Tedy... vite u rozsirujiciho se DO NEKONECNA (pokud to tak pujde dal) prostoru, kolem ceho se otaci?
Jenze o to vlastne nejde, ze... treba si tyhle zvasty nakonec strcim za klobouk, a budu necinne prihlizet tomu, co se deje svetu. A jemu se opravdu neco deje, na to vsadim krk. (ha, ono se ale mu nic dit nebude a nejaky kvantovy fyzik me podrizne... ale to odbocujeme.) Jenze treba je to spojene s tou teorii lidske historie jako dvou spiral, spojenych do osmicky. Prave prechazime z jedne do druhe, coz muze znamenat oddeleni noosfery, ale taky nemusi...
jsem v koncich.
Treba existuje Absolut, takovy, jak ho popisuji metafyzici.
Nemam dost presvedcive dukazy. Vse, o co se opiram, je par nahod a nejake stare zvasty.

Na antiromán

2007-07-10T18:29:00.000+02:00

Dočetla jsem ho. Nezaslouží si takového trestu, jako jsou slova. Ve sta stránkách bylo řečeno tolik, kolik se obyčejně nevejde ani na šest set. Mělo to
progresivní nádech. Jinak to nenazvete. První, daleká slova měla nádech věcného realismu, který se pak přemrštil v ultrarealismus, a potom se začaly objevovat...
začaly se objevovat krůpěje absurdu, přibývaly, a začaly se stékat do jediné otrávené, lesknoucí se smrtí louže - jako rtuť.
Nezaslouží si to slova.

Dvojsmysly

2007-07-10T16:14:00.000+02:00

Včera večer jsem spolkla celých patnáct stránek Malona, a co víc, většinu pochopila. To mělo za následek stav... rozplynutí. Jako když se sheertinové proměňují ve vzduch, jen se to samé stalo s myslí. Najednou zaplňovala okolí na sto metrů a byla klidná, klidná jako hladina jezera za bezvětří, jež vypadá, jako kdyby se na ní dalo stát. Nebo bruslit.
Byla šedá, a myšlenky se najednou rozutekly a nenarážely příliš do sebe, takže rázem vznikl obláček ticha. Jasného, ostrého vzduchu, který jasně vyznačoval obrysy slov a vjemů.
Napadlo mě, že většina věcí (klíčové správně pochopit) je neměnná. Čas plyne přes nepohyblivé vesmíry, v dalším okamžiku je počítač před vámi jiný, než byl před tím. Jiná věc, chápete? A proto jsou samostatné věci neměnné.
Jiná pohádka je s dvojsmysly, ty existují jako dva odlišné předměty v jednom, tj. znamenají bezčasovou změnu oné věci. Jen ony se doopravdy mění, protože jsou v každém okamžiku dvě, úzce propojené.
Ach, mám já to antitalent na vysvětlování.

Dneska v metru jsem potkala dívku, co seděla a zírala před sebe tmavýma kulatýma očima. Měla zarudlá dolní víčka. Byla nakrátko ostříhaná, a nebýt několika drobností v obličeji, tak vypadá jako kluk.
Vypadala unaveně, i když je možné, že unavená nebyla...

Ať jen aktuálně

2007-07-09T21:14:00.000+02:00

Třesou se mi ruce. Je to starý zvyk, či zlozvyk. Staré nervy. Stará nedočkavost. Ale čím déle tu jsem, tím víc se časy mísí...
Mám pocit, že to nezvládnu. Potřebuju to vše dohnat, a místo práce a soustředění se objevuje jen tato planá, elektrická nervozita, která nutí, aby se mi pravá ruka takřka zmrazila. Nervozita z čekání na začátek... na začátek nečeho, začátek, který chce oddálit i přiblížit zároveň...
Nejspíš je to tím deštěm.
Nebe má jednolitou barvu plesnivého mléka... modré, nízké, nevýrazné. Téměř ho nevidím. V okně je příliš mnoho světelných odrazů a závojů... sklo tiše puká.
Nevím, jestli kdy dočtu Malonea, je to nesnadné. Ta knížka je slabá, má asi jen stopadesát stran. Jsem v polovině. Už je tomu bezmála měsíc... Musíte chápat každé slovo, aby vám konečně zapadl celý obraz. Je to jako s básněmi - nemůžete číst jejich sbírku stránku po stránce, rychle - ne, pokud z toho chcete něco mít. To samé je i s Malonem.
A přitom mám tady dole ještě kupku knížek... Jestli to dobře chápu, mám je všechny odevzdat až v září. Ovšem jestli to dobře chápu.
Chci něco dělat, ale nemám co. Nemůžu. Před chvílí jsem se hrabala v matice pro osmáky. Zmrzla mi pravačka. A proto teď nemůžu dál kreslit Chlapa, Co Kašle Na Gravitaci...

Nika Turbina

2007-07-09T19:15:00.000+02:00

Jsem pelyňkem,
hořkostí na rtech,
hořkostí na slovech,
jsem pelyňkem...
a sténáním nad stepí.
Větrem obklíčeno
tenké stéblo,
je zlomené...
Bolestí zrozena
hořká slza.
Spadne na zem -
jsem pelyňkěm...

Slabá napodobenina ruského originálu. Autorem je čtyřletá (!!!) Nika Turbinová, která spáchala sebevraždu v roce 2002, před pěti lety. Pro ty, kdo umí rusky - více informace zde: http://turbina.felodese.org/.
Je to všechno zvláštní... ty básně očividně nepocházejí z hlavy té dívky, třebaže byly psány její rukou, a ještě dřív, když neuměla ani psát, byly diktovány jejími ústy. Jako náhrada spánku...
V této jediné básni je smyslem fakt, který v té době nemohla vědět... nebo ano, ale ne takhle, a ne těmito slovy. Nevím, kolik lidí na to ještě přišlo, dílo se často cituje dosti bezmyšlenkově, ale... napadla mě jedna věc.
"A pelyněk vám bude hořký..."
Pelyněk... klíčové slovo. Víte, jak se řekne ukrajinsky?
Chernobyl.

Nika říkala, že verše ji šeptá Bůh. Je dosti zajímavé zjistit, že některé básně - například výše přeložená - mají průhlednou a jakoby křišťálovou strukturu. Jsou naplněny smyslem. Další pak byly psány jako vzpomínka na smysl - tatáž slova, tytéž výrazy, ale myšlenka dítěte. Kdysi autorka řekla, že se "nitka přetrhla"...
A smyslová díla mají ještě jednu zvláštnost - jsou ozvěnou nereality, procesu lidského světa... v nich je vesmír a pozemská kultura jeden celek... Nevím, jak vám to ještě vysvětlit - nemá v sobě novodobý absurd, jen starou klasiku, počátek vývoje znalostí od čistě nerealitních do fyzických. Metaforicky...
Je dost možné, že to byl právě Bůh, a ne nějaký duch zemřelého génia, jak říkají jiní. Rozeznívá se výhradně lidská notka, jiné tóny mlčí...

Úvodem

2007-07-09T18:22:00.000+02:00

A máme nový blogček. Zase tu budou samé nesmysly, ale aspoň jsem si dala záležet na designu.
Caer Arianrod je bájné město ve Walesu, které kdysi zatopila voda, a teď se pokojí na dně zálivu. Říkají, že když se poplavíte za jasného dne, můžete mezi hřebínky vln spatřit jeho věže...
Takhle. Je možné, že ta legenda byla jinak, bylo to v poznámkách k Mabinogionu. Nic není jisté.
Naupsanou, milí neexistijící čtenáři...